Vztah na dálku

Musím mu to říct

Seděla jsem v pokoji na posteli a dělala jsem,že čtu knihu. Knihu jsem mela před obličejem, aby nebyly vidět me slzy,které stekaly po mych červených tvářích. Nechci byt citlivka. Ale tohle je hrozny. Nejenom,že mi umřeli rodiče,ale budu muset bydlet u tety,kterou vůbec neznám. Nejhorší je stejne to,že bydlí 150 kilometrů od Seattlu. Nedokážu byt bez Willa. Nedokážu bez něj byt týden. Natoz zbytek života. Hrozne moc ho miluju,i on me. Doposud jsem nepoznala ten pocit. Ten pocit,když jsi zamilovana. Az do ted. Než jsem potkala Willa,nevěřila jsem v lásku. Ale ted v ni verim. Navždy budu věřit, ale ne, když moje láska bude 150 kilometrů ode me.

Knížku jsem hodila na noční stolek vedle me postele a vykašlala jsem se na nějaký předstírání čtení. Je mi to jedno. Ať si o me mysli kdo chce co chce,ale ja proste tohle obrecim. Zabořila jsem hlavu do polštáře a slzy ne a ne přestat. Za chvilku se přidaly i vzlyky. Brecela jsem furt a furt. V jednom kuse. Neslo to zastavit.

Po asi hodině jsem se trochu uklidnila a vzala jsem do ruky muj mobil, který měl rozbity displej,když jsem s nim hodila o zem. Našla jsem v kontaktech Will♡♡♡ a zmáčkla jsem zelené sluchátko. Neslo to. Zase jsem se rozbrecela. Dvakrát to zazvonilo a pak to zvedl. Znovu a možná naposledy jsem uslysela jeho Krasnej hlas. "Ahoj Amber,milacku" řekl mi do telefonu. Takhle me oslovuje vždycky. "A-a-ahoj" vykoktala jsem skrz vzlyky a pláč.

"Co se stalo Amber" zašeptal a zněl ustarane. "Prosím prijd,přijď, prijd" Zašeptala jsem. "Hned jsem tam zlato,hlavně se uklidni ano?" Zeptal se me. "Ano" Zašeptala jsem znovu a potom už jsem slyšela pípání. Mobil jsem hodila na noční stolek vedle knihy a kolena přitáhla k hlavě. Zase jsem se rozbrecela. Už me z toho pláče bolela hlava. Uplne me ta hlava trestila. Byla jsem jenom ja sama v pokoji.

Po asi 6 minutach jsem uslysela ten zvuk,který jsem slyšela vzdy když přišel. Zvonek. Zvedla jsem se z postele a přešla jsem k dveřím pokoje. Neměla jsem silu sejít schody. To bych asi opravdu nezvládla. Třásly se mi nohy a byla jsem uplne zeslabla. Zmohla jsem se jen na pouhé "Je odemceno,pojď dovnitř" i při tomhle se mi zlomil hlas. Přešla jsem znovu do postele a lehla jsem si na ni. Slzy mi porad tekly. Uslysela jsem dupot po schodech a proto jsem zvedla hlavu od polštáře a divala jsem se na dveře, které se hned rozrazily a v nich stal Will. Když me viděl, přeběhl ke me a vtáhnul me do objeti. Začal me hladit po zádech a kolebat se mnou. Uklidňoval me tak,že mi říkal "Šššš" po chvilce jsem se uklidnila. Odtáhla jsem se od něj a rozmazanou rasenku jsem si utřela kapesnikem. Nahlas jsem polkla a rekla jsem si,že už to musím říct. "Wille,ja,ja se budu stěhovat" Zašeptala jsem a čekala na jeho reakci.

Jeho oci najednou byly skleněné. Nic neřekl, jenom me zase objal a ja jsem se zase rozbrecela. "Kdy?" Zašeptal mi do vlasů. "Zi-zitra" Odpovedela jsem a slzy se mi ještě vic spustily. "Ja te miluju a vztah s tebou nikdy nenechám odejít,miluju te a navždy budu s tebou" zašeptal a vdechl vůni mych vlasů. Odtáhl se ode me a dal mi pusu na tvář. Znovu jsem se k nem přitáhla a v jeho objeti jsem usnula.