Vztah na dálku

Kousek minulosti...

Sebehla jsem schody a vbehla jsem do kuchyně. "Mamka" seděla u stolu a jedla večeři. Dívala se na film puštěný na notebooku. Přišla jsem k ni a notebook ji Zaklapla. V ruce jsem pevne svírala fotku. Dala jsem ji na stul vedle plného talíře jídla a dala si ruce v bok. "Jak mi to vysvetlis?" Zeptala jsem se ji a nadzvedla obočí. Ona na me koukala s vytrestenyma očima a spadla ji vidlička. Odsunula jídlo a otočila se na me. "To je tvoje teta a tohle tvůj strejda" usmála se na me a ja jsem ji nevěřila ani slovo. "Co to meleš!?" Vykřikla jsem na ni. Byla jsem hodně nastvana. "Pravdu" usmála se na me. "Jezisi přestaň! Tak proc mam tady napsaný tohle!?" Znovu jsem na ni vyjela a fotku otočila. Hned si to začala cist a zbledla.

"Proc jsi mi rikala ze jsi moje máma!?" Zarvala jsem na ni. Byla jsem hrozne naštvana. "Prosím uklidni se" řekla mi a vzdychla si. Přikývla jsem a čekala na odpověď. "Vis,pojď si sednout,tohle pro tebe bude sok" řekla mi a pokývla hlavou k židli naproti. "Je to hodně blby?" Zeptala jsem se ji a polkla jsem. Jen přikývla. "Prosím sedni si" řekla mi a znovu se Podivala na tu židli. Proto jsem tedy přikývla a posadila jsem se. "Rekni mi prosim uplne všechno a popravdě" poprosila jsem ji a ona se nadechla. "Jak mám začít?" Zeptala se me. "Kde jsou moji rodiče?" První otázka. "Vis,no oni,jsou mrtvi" prudce jsem sebou Skubla a hned se mi začaly oci plnit slzami. "Cože?" Zeptala jsem se. To nemůže byt pravda. "Jo,porazilo je auto,na přechodu" No to ne! "To nemůže byt pravda....proste ne!" Zarvala jsem a vrtěla hlavou. "Bohužel jo" řekla a sklopila hlavu. Zvedla jsem se ze zidle a z predsine jsem si vzala klice,boty a dlouhý šato-svetřík. Hned jsem se Rozběhla. Nevím kam,ale pryc odsud.

Objevila jsem se na plazi. Stoupla jsem si k Mori a divala jsem se na more. Vlny byly krasne. Foukal vítr a me se rozfoukaly vlasy. Začaly mi téct slzy. Nemuzu tomu uvěřit. Proc? Proc museli zemřít? A ted už vim kousek pravdy. Co se dozvím priste..?