Jen lži

Znova za mikrofonem

[Lee]

Dnes jsem naštěstí neměla nejpozdnější směnu v baru. Což bylo fajn, ale zároveň to znamenalo, že si nemůžu přispat. Zbudila jsem se v devět a šla si dát rychlou sprchu.

Netrvalo to zas tak dlouho se vykopat z bytu a jít do práce. Možná si říkáte kdo by chodil takhle brzo do baru. Hodně lidí.

Došla jsem před hlavní dveře baru a odemkla. Rozsvítil jsem menší osvětlení nad pódiem. Chtěla jsem se jít převléknout, ale od toho mě zastavil zvuk otevírání dveří.

"Ahoj, Lee." Otočila jsem se a uviděla Jane. "Ale kdo to přišel." Řekla jsem trochu ironicky vzhledem k tomu, že se včera z práce ulila. "Promiň za ten včerejšek, ale díky, že si za mě zaskočila." Pousmála jsem se. "Jo jasně." Obě jsme se převlékly a začali chodit první hosté.

Už bylo okolo třinácté hodiny. Což u nás v baru znamenalo, že se za chvíli rozezní hudba po všech místnostech co náš bar nabízel. Naštěstí tu dnes byla Jane a nemusela jsem zpívat za ní. Kéž by to byla pravda.

Kapela začala hrát, Jane zpívat, ale návštěvníci baru nebyli spokojení. "Kde je tak holka za včerejška?" Nahlas se zeptala jedna paní sedící hned u pódia. Jane se sehnula k ní a zaptala se. "Myslíte támhle tu." Ukázala mikrofonem na mě. Nevšimla jsem si toho a míchala drink.

"Jo to je ona." Řekla radostně žena za stolem. Jane se pousmála, zpět se rovně postavila a začala mluvit do mikrofonu. "Zdá se, že hosté by uvítali někoho jiného na pódiu. Moji kamarádku a velice dobrou barmanku Lee." Až když jsem uslyšela své jméno, jsem upřela pozornost na pódio.

Všichni tleskali a pískali. Nechápal jsem proč, až do chvíle co Jane ukázala ať jdu za ní. Najednou jsem na sobě ucítila všechny oči v místnosti. Nezbývalo mi nic jiného než nechat míchání drinku a jít za ní.

Na pódiu mi předala mikrofon a šla za bar místo mě. "Zpívej, zpívej, zpívej." Jedině tohle slovo bylo v tu chvíli slyšet. Nechtěla jsem na sobě nechat znát nepatrnou nervozitu. "A co byste chtěli slyšet?" Řekla jsem. V tu ránu se všichni zasmáli, ale i přes smích všech hostů jsem zaslechla jeden hlas, který vykřik jednu mně moc dobře známou píseň. "Co třeba Just the two of us od Billiho Withera."

Upřela jsem pohled na člověka, který navrhl takto dobrou píseň. Byl to...James, opřený o zeď u vchodových dveří. Tentokrát už mou nervozitu nešlo zkrýt. Ne že by mi vadilo zpívat před ním, ale i když jsem si namlovala sebevíc to, že není nebezpečný jako Winter solider mi něco říkalo, že to tak jednoduché nebude. Možná, že i to, mě k němu trochu přitahovalo.

Když se naše pohledy střetli, věnoval mi úsměv. Sklopila jsem pohled a začala mluvit do mikrofonu. "Zaslechla jsem že chce někdo abych zaspívala píseň Juct the two of us, takže pojďte k pódiu a vyzvěte někoho k tanci." Skoro všichni se po mích slovech postavili a šli směrem ke mě.

Ukázala jsem na kapelu za sebou a ta hned zpustila. Když jsem začala zpívat, všichni u pódia se dali do pohybu. V tu chvíli jsem se cítila úžasně. A opět našla důvod, proč mě tahle práce baví. Spoustakrát jsem se během písně podívala na Jamese, který stále stál na tom samém místě.

Když kapela dohrála místo nástrojů a mého zpěvu se místnosti rozléhal zvuk tleskání a pískotu. Všimla jsem si že ani James nezůstal pozadu a zatleskal. Lehce jsem se uklonila a usmála.