Far Away [CZ]

6.Kapitola: Domov

Linda
Je půl jedenácté když konečně s Lucy vzdáme snahu dostat se k Tomovi a rozešli jsme se spolu domů. Celou cestu jsme mlčeli. Částnečně kvůli přicházející depresy a částečně taky proto, že jsme byli obě už hodně unavené.
"Myslíš, že bych mohla dneska přespat u tebe?"
"Joo... To je jasný." Usmála jsem se na ni s marným pokusem navodit pozitivnější náladu. Co vím má Lucy "doma" problémy. Její matka zemřela při jejím porodu a její otec se kvůli tomu zabil. Byla pak asi do svých tří let v děcáku. Potom jí adoptoval šťastný páreček. Byli moc přívětiví. Všechno to vypadalo růžově a vypadalo to, že Lucy konečně našla domov. Jenže když jí bylo třináct, její adoptivní mamince zjistili rakovinu. Chodila na ozařování ale nepomohlo to. Zkoušely se na ní i různé experimentální léčby. Bez výsledku. Nakonec do roka zemřela. Z jejího manžela se stal alkoholik a Lucy bije za každou pitomost. Má to hodně těžké. Ale bude to mít o to těžší když se vrátí až zítra. Jenže jsem jí do toho nechtěla moc mluvit.
Když jsme přišli k paneláku, ve kterém bydlím, bylo už půl dvanácté v noci. Viděla jsem, že se svítí v kuchyni.
Neochotně jsem se táhla do schodů. Když jsme otevřeli, zuli jsme si boty a šli do kuchyně. Moje máma tam seděla, zírala před sebe, v jedné ruce držela hrnek s kávou a v druhé cigaretu. V místnosti se vznášel dým a já přemýšlela, jak dlouho tam asi takhle sedí. Vedle byl popelník do kterého pravidelně odklepávala prach z cigarety a ve kterém leželo asi jeden a půl krabky cigaret. Nedopalky. Vypadalo to, jako by se snažila ukouřit k smrti. Stála jsem vedle ní a za mnou se schovávala Lucy. Deset vteřin bylo hrobové ticho, bylo slyšet jen neskutečně hlasité tikání hodin. Bylo to nejdelších deset sekund v mém životě. Trvalo snad celou věčnost, než naposled potáhla, típla cigaretu do popelníku a promluvila...
"Víš jakej jsem měla strach?" Řekla to tak klidně, že jsem měla až pocit, že se na mě nezlobí. Možná, že už měla taky trochu upito.
"Mami.." odmlčela jsem se a uvažovala, co na to mám říct. "... tohle je Lucie, myslíš, že by u nás mohla dneska přespat... Ona.... Nemůže domů."
Soucitně se na ní podívala. Měla v očích slzy. Cítila jsem se hrozně, že jsem svojí matce způsobila něco takového. Ale já to neudělala schválně.
"Ano, běžte si lehnout holky." Opět úplně klidně. Jako by nebylo půl dvanácte a jako by jsme se ani zrovna teď nevrátily. Tekla jí po tváři slza.
Tak jsme šli. Leželi jsme obě na mé postely zaháknuté rukama a zíraly do stropu. Teda já jsem zírala, ona spala. Opatrně jsem se odhákla a šla do kuchyně. Ona tu nebyla. V popelníku byla zapálená cigareta a nedopité kafe. Přičuchla jsem si k němu. Byla z něj cítit vodka.
Šla jsem na náš malý balkon. Ona tu nebyla. Pak mi došlo, že není v bytě. Byly otevřené dveře do chodby. Začala jsem opatrně stoupat po tmavých schodech. Bylo takové ticho. Vyšla jsem na střechu našeho dvanáctipatrového paneláku. Stála tam a kouřila. Přišla jsem k ní a zezadu jsem jí objala. Ona mě taky rukou objala. Po tvářích jí ale tekly slzy...
Jeden z nejhorších mýtů o emo: -Ema nemají rádi své rodiče a nebo -Rodiče nemají své děti rádi pokud jsou emo -Ema se svým stylem pouze snaží potrestat své rodiče... Nic z toho nebyla pravda. Láska je bezpodmínečná a to neplatí jen o lásce jako takové, ale i o mateřské lásce. Nezáleží na tom, jestli jste silní nebo tencí, jestli jste ošklivý nebo krásní. Vaši rodiče by vás měli milovat takového, jaký jste.
Byl odsud krásný výhled na Prahu. A to i díky tomu, že náš panelák je položený na nízké vyvýšenině.
Město světel. Čirá krása.
Po dlouhé době se zase cítím nabitá energií

Lucie
Linda odešla z pokoje a po půl hodině jsem zase viděla, jak se v kuchyni rozsvítilo. Slyšela jsem hlasy. Linda očividně musela vysvětlit matce co se stalo.

Linda
Po tom, co jsem jí to vysvětlila mi řekla, abych si šla lehnout. Je okolo jedné ráno. Mamka mě ještě obejme a políbí mně na tvář. I když jí je z dechu cítit hodně cigaret a alkohol, byla to pro mě cenná chvíle. Ani si nevzpomínám, kdy jsem s ní strávila tolik času najednou.

No tak tohle byla celkem nudná kapitolka, já vím. Ale je to nutné zlo
:X :D... Líbila se vám? Pokud ano, byla bych vám vděčná za jakýkoli ohlas :)
Tak jak to asi dopadne, co?
Loučí se Vaše Cloe :)