Far Away [CZ]

20.Kapitola: Né s ním

Linda

Vždycky jsem přemýšlela, proč jsem se narodila a ráda jsem si představovala, že to má nějaký smysl a že někam doopravdy směřuji. Jenže teď, když jsem tu namáčknutá pod hromadou svalů u zdi mi začíná docházet, že to tak není. Jsem jen náhoda. Duše, která nikam nesměřuje. Kdybych teď umřela, nic by se nestalo. Vesmír by se nezhroutil. Možná by se to dotklo sotva několika málo lidí. Možná Lucie a Toma. Těžko říct, jestli by se to má matka vůbec dozvěděla. Zajímalo by mě, jestli by mé tělo nechali identifikovat a nebo mě označily za neznámou. Možná, že by mě někdo jen tak pohodil do řeky s kamenem u nohy a nikdo by mě nenašel. Možná. Ale všechno tohle by bylo dost možná lepší, než-li zápach Rusellových zkažených zubů a opilého dechu. Možná byl i sfetovanej. Těžko říct. Obraz se mi splýval. Motala se mi hlava. Nedokázala jsem se dost dobře bránit. Buďto je to paranoia a nebo mi někdo hodil něco do pití. Jeden z příznaků zdrogování je paranoia. Není možný, abych se opila po dvou pivech. Chtěla jsem zvednout ruku a odstrčit ho ale on mi jí okamžitě přirazil ke zdi. Zíral na mě prázdnýma, opilýma a zdrogovanýma očima a funěl jako pitbul. Co po mě chce? Já to nechci! Ne že by mi kdy obzvlášť záleželo na tom, abych o to přišla až po patnácti ale nechci to s ním. Ne s opilou a funící smažkou. Fůj. Při té představě se mi udělalo zle. Škubala jsem sebou ale měl hroznou sílu. Nic nedělal. Jenom mě pořád držel u zdi a zíral na mě. Chvíli jsem o něj skoro měla starost. Drtil mi ruce. Bolelo to. Ne, takhle ne. Jednou rukou mi vklouznul pod tričko. Čekala jsem, co se bude dít. Byla jsem znehybněná. Za ním se míhaly obrysy. Vypadalo to, že v místnosti všichni panikaří. Do teď jsme byli jen my. Slyším ozvěny. Daleko za ním stojí dvě osoby. Jedna na mě ukázala zrovna, když jsem na ní pohlédla a ta druhá se ke mě okamžitě rozeběhla. Oči se mi zavírali. Všechno se točilo a já klouzala po zdi. Už jsem jen cítila, jak mě někdo táhne po betonu.

***

"Do h****u! Do h****u Lindo! Vzbuď se! Dělej!" Kdosi se mnou třásl. Otevřela jsem oči. Bylo příšeří ale nebyli jsme venku. Zem mě studila. Nemám ponětí, co se to děje. Nechápu, proč jsem tady. Vybavuji si jen poslední vteřiny před tím, než jsem usnula... Vztek, bezmoc, panika... Ale co bylo čí? Osoba se mnou stále třásla. Donutilo mě to otevřít oči. Stál tam kluk. Sakra. Já věděla, že ho znám ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. A ta holka? To samé. Otočila jsem hlavou. Vedle mě se opíral o pneumatiku Rusell. Jo, toho jsem si pamatovala.

O pneumatiku? Jo. Zřejmě jsme v podzemních garážích.

Zac! Jo! To je to jméno. A Lucie! Jak je možné, že zrovna na tohle jsem si nemohla vzpomenout?

Zac

Trvalo to celé asi tři minuty od chvíle, kdy Lucie ukázala na Rusella s Lindou než jsme je odtáhli sem ale k sakru- byli to nejdelší tři minuty v mém životě. Hlavně těch posledních patnáct vteřin, y to vypadalo, že je Linda v bezvědomí. Ale teď už otevřela oči. Teď už to bude dobré. Do háje doufám, že jí Rusell nestihl nic udělat. Rusell bejval fajn kámoš ale ten z*****j fet z něj udělal totální trosku. Měl temné kruhy pod očima. Vypadaly jako monokly. Neměl normální pleťovou barvu. Byl zašedlej jako by byl už po smrti. Při té myšlence mě zamrazilo. Napadlo mě, že ačkoliv mu stále tluče srdce, nemusí to nutně znamenat, že ještě žije. Nemyslím tím to, že by se nemohl postavit nebo něco říct, ale... Přece jen... Co je tohle za život?

Ano. CloesWrite se po dlouhé době doopravdy opovážila něco napsat! Omlouvám se za zdržení. Začátek prázdnin a já byla zrovna na dovče. Ale co.. :)

Loučí se Cloe.. :)