Far Away [CZ]

7.Kapitola: Nemocniční kocovina

Tom
Ve chvíli, kdy jsem usnul, jsem viděl všechny, které mám rád. Viděl jsem Lucy, Fíbí, Luca, mí mrtví rodiče, prarodiče, dokonce i Linda tam byla, ale Zac tam nebyl s ostatními. Stál za mnou a koukal se na mě tak, jako kdybych tam ani nebyl. Zamával jsem mu před obličejem. Najednou jeho pohled zpřítoměl. Jen se napřáhl a vrazil mi pěst do obličeje.

Vzápětí jsem se probudil, všude mě do očí bila bílá. Bolely mě oči. Snažil jsem se alespoň mžourat. Odevšad se ozíval šum. Najednou jsem ale uslyšel i náznak pískotu. Po chvíli šum úplně odezněl a mě pískalo v uších. Převracel jsem hlavu ze strany na stranu a snažil se ten zvuk setřást. Pak jsem ale uslyšel náznak dalšího zvuku a ucítil dotek na ruce. Chtěl jsem škubnout rukou ale moc mi to nešlo, sotva jsem pohnul prsty. Druhý zvuk přidával na intenzitě. Bylo to pípání... Odkud jsem to jenom znal? Snad ze školy? Z televize...? Už to rozeznávám. Zní to jako pípání nemocničních přístrojů. Slyším nad sebou hlasy. Pořát se snažím otevřít oči ale obraz je hodně rozostřený a navíc mě pořát bolí oči ze všeho toho světla. Z ozvěny hlasů, z ozvěny pípání se rázem stanou plnohodnotné zvuky. Obraz se zaostřuje. Začínají ke mě doléhat další zvuky... Zvuky silnice, zpívání ptáků. Otočím hlavu k největšímu světlu. Je to okno. Venku se mi už zase začíná vykreslovat obraz. Před oknem je hnízdo s vejci a sedí na nich ptáci. Zpívají. Za tím slyším silnici. Otevřu oči, konečně už mi to světlo dovolí i když pořát trochu mžourám.

"Tomáši? Tomáši."
Tak mi nikdo neříká.
Otočím hlavu za tím hlasem. Kolem mě je velká spousta přístrojů, ze kterých vycházejí ty otravné zvuky. Ale není to lidský hlas. Pomalu dál hledám po místnosti zdroj lidského hlasu.
Zahlédnu tmavou siluetu. Chvíli mi trvá než zaostřím jeho nebo její tvář ale odhaduji, že to bude muž, protože silueta má hodně podsaditou postavu.
Přiblíží se ke mě a za ním se vynoří spousta dalších postav. Postava číslo jedna se nade mnou sklání a svítí mi do očí baterkou. Chtěl jsem se po ní ohnat ale nemohl jsem zvednout ruku až nahoru.
"Tomáši?"opět to slovo. Usoudil jsem, že pokud je to pravda a já jsem v nemocnici bude to nejspíš doktor.
Snažil jsem se si rozvzpomenout na to, co se stalo před tím, než jsem usnul. Nejdřív mám trochu problém si vzpomínat když mě ruší všechny ty zvuky. Nakonec se mi doktor snaží vysvětlit, co se stalo ale já vnímám jen některá slova přepadení...rvačka...odvoz...Linda...vnitřní krvácení...mozek...poškození...

Pak už jsem jen zaznamenal větu "Sestro, obnovte mu infuzi a pak se dostavte na vizitu." a opět jsem usnul.

Už si vzpomínám. Vzpomínám si na všechno ale s přepadením to nemělo nic společného.
"Lu..lu..cy" mám problém to vyslovit. Ale doktor mě slyšel. Prudce se otočil ke mě a potom zpět ke dveřím. Vyklonil se z nich. "Slečno Lucie?" Lucy přišla a za ní byla schovaná i Linda. Lucy přišla blíž k mojí postely ale Linda se držela stranou. Veškerý personál nemocnice už odešel.

Lucie
"Tomi? Tomi... Je mi to tak líto... Já.." Přerušil mě jeho dotek na mojí ruce. Dotknul se jedné mojí rány. Bolelo to a tak jsem ucukla. "Nedělej si starosti.. Nic to není." Nejspíš si myslel, že se řežu. Tohle je ale práce mých spolužáků. Nikdy mě nešikanovali. Ani Toma ne. Ale poslední dobou se to stupňuje. Zlaté časy kdy mě ještě všichni ignorovali.
"Lin..d..a." Linda popošla za ním dopředu. Těžce se podíval do jejích prázdných očí. Nevím, co to s ní dneska je. Chápu že je smutná. Ale ona nevypadá smutně. Vypadá prázdně. Bez emocí. Absolutně čistá.
Měla pod okem modřinu. Kromě toho taky dvě na pravé ruce a jednu na stehně. Byla rozcuchaná stejně jako já. Šly jsme sem rovnou ze školy.

Před dvěma hodinama...
Jdu s Lindou domů jako každé odpoledne a všimnu si skupinky našich spolužáků stojící na naprosto totožném místě,  jako každý den. A stejně tak, jako každý den jsme se jim nijak zvlášť nevyhýbaly. Byly jsme zvyklé, že nás ignorují, dokonce s některýma holkama vycházím. To jsou ty méně povrchní. Ale ať to bylo, jak chtělo, nikdy nám neublížili. Povídaly jsme si. Najednou jsme slyšely zvýšený hlas.
"Hele, trapky jdou."
Linda se chtěla otočit ale já jsem jí zastavila.
"Neotáčej se." Hluboce jsem se jí zahleděla do očí. Přidaly jsme do kroku a doufaly, že tímhle to končí. Slyšely jsme smích a kroky.
"Tak stůjte vy k****y!" My jsme se samozřejmě nezastavily, naopak, ještě jsme zrychlily. Šly jsme a snažily se dojít někam, kde je hodně lidí. Dostaly jsme se na opačnou stranu pasáže kde snad nikdy nikdo nechodí. Asi nebyl úplně dobrý nápad tam chodit. Teď šly totiž vedle nás a zasypávaly nás nadávkama. Nechapala jsem, proč tak najednou. Obě jsme se smáčkly k sobě a stáhly ruce, dívaly jsme se do země a dělaly že neslyšíme. Začínám se bát. Najednou mě kluk jménem Šimon předešel a strčil mě silně do ramene tak, až mě odstrčil zpátky dozadu.
"Slyšíš mě ty k***o škaredá?"
Za mnou ale stál Jirka a já do něj díky Šimonovi narazila.
"Neumíš se dívat na cestu ty p**o?" Strčil do mě a odstrčil mě zpátky k Šimonovi. Dopadla jsem mu na hruď. Já jsem proti jeho metru osmdesáti se svou stošedesáti centimetrovou postavou neměla šanci. Byla jsem schoulená do sebe a on se na de mnou tyčil jako vysoká věž. Měl nepřístupný kamenný pohled ačkoli jsem měla pocit, že se tam snad na jednu sekundu blesknul i náznak slitováni. To ale hned odeznělo. Schodil mě na zem k popelnicím kde ležely střepy a mě se některé zasekly do rukou. Párkrát do mě ještě kopnul a i s Jirkou a dalšíma třema klukama utekly se slovy "Aspoň víte, že na nás se bonzovat nebude vy m***y!!" Válela jsem se na zemi. Pokusila jsem se vstát. Klekla jsem a opřela se rukama o zem. Plivala jsem krev. Z nosu i z pusy se mi hrnul potůček krve. Vytrhla jsem z ruky střepy. Byla to nesnesitelná bolest. Bože já jsem ale chytrá. Proč jsem to jako udělala. Sednu si. Odpolední slunce do mě praží a já začnu uvažovat o tom, kde je skara Linda?!
Sedí s rukama ve vlasech, s vybarvujícím se otiskem ruky na tváři a modřinou pod okem. Pomůžu jí vstát. Po tváři jí teče slza. Setřu si rukou krev a pot. Promnu si špinavýma rukama obličej. Najednou jsem se rozplakala. Nechápu proč. Už toho na mě bylo prostě moc. V jeden den jsem přišla o kamaráda a jinej kámoš málem přišel o život. Druhej den nás zmlátěj kvůli... Čemu že? My na ně přece nikdy nic nebonzovali...

Jste napnutí? To by jste teda měli být ^,^... :D
Loučí se Vaše Cloe :)