Linda
Lidé se pomalu začali rozcházet, když pomaličku začalo svítat. To znamenalo, že mohlo být krátce před nebo krátce po páté ráno. A jelikož já neměla kam jít, nikam jsem nešla. Bylo nás tu asi pět.O klukovi se schyzofrenními stavy jsem se dozvěděla, že mu ostatní říkají Yano ale vlastně nikdo doopravdy jistě nevěděl, jak se jmenuje. Docela hezky jsem si tam popovídala s jednou holkou, jmenovala se Angelína. Ale rozhodně né Anželína a nebo Angelína, nedej bože Angelika. Prostě Ann. Holka na levo od Yana byla Gabriela. Byla to holka kluka, který na začátku odešel přímo před ní s jinou holkou do křoví. Možná by se teď hodilo říct spíš bývalá holka. Její plochý hrudník se zasekával, když se snažila zadržovat pláč. Kluk naproti mě se jmenoval se Tomáš. Celou noc zíral do ohně. Nebyl nijak hezký. Vlastně mi nebyl ani nijak zvlášť sympatický. A tak jsem si ho nevšímala. On se tu stejně s nikým moc nebavil. Mohlo mu být tak šestnáct nebo sedmnáct. Ale nevím co mě nutilo si ho prohlížet. Připomínal mi Toma. Ne vzezřením, něčím jiným, neidentifikovatelným. Možná, kdybych věřila na auru, nazvala bych to tak. A nebo to bylo prostě jen tím jménem. Ale možná to byl jen chabý pokus mého mozku o propojení s minulostí.
Nakonec Ann Yanovi tu věc vzala z ruky a hodila ji do ohně, protože ji pořát přerušoval jeho hlasitý smích, když něco říkala. Propleskla ho a důrazně mu naznačila, aby rychle vystřízlivěl z jeho drogového opojení.
Toho alkoholu jsem si jen párkrát cucla a přesto jsem cítila, jak mě rozbolívá hlava. Možná, že to bylo z únavy. Sklonila jsem hlavu do dlaní a na sladkou hodinu a půl jsem usnula, než mě Ann vzbudila. Yano tu ležel na zemi, Tomáš ani Gabriela už tu nebyli.
"Máš místo, kam jít?" Zeptala se starostlivě.
"Já... Vlastně... Jo." Ale byla to jen poloviční lež, takže se vlastně nepočítá, ne? Měla jsem totiž v plánu jít do školy.
Přikývla a zvedla se.
"Počkej..." Zvýšila jsem směle hlas ale jakmile mě její nebezpečné a přece přívětivé oči zpražili, zklonila jsem zrak k zemi.
"Budeš tu večer?" Optala jsem se nejistě. Ona jen přikývla a bez rozloučení odešla.Ale stejně jsem se bála, aby se po mě moje matka nesháněla. Zvedla jsem se a vykročila směrem, o kterém jsem si myslela, že je ten správný. Byla jsem tu načas. Rychlým krokem jsem vykročila k mojí lavici, té úplně v zadu. Lucy tu seděla a když jsem ji viděla, přejel mi po zádech mráz. Vypadala nějak... Jinak. Pohodila jsem svými nově obarvenými vlasy a naznačila jí nedbalým pohledem, aby mě následovala.
"Vypadáš příšerně.. A navíc smrdíš po kouři, cigárech a chlastu."
Upřímný... Pomyslela jsem si.
"Nechala si mě uprostřed noci v nějaký divný uličce. Máma mě vyhodila z domu. Neměla jsem kam jít." Vyčetla jsem jí to.
Než jsem si rozčesala vlasy, umyla jsem si obličej od líčidel. A ona se na mě celou tu dobu lítostivě dívala. Konečně jsem zase vypadala jako člověk. Nakonec jsem se ještě přestříkala voňavkou a vrátila jsem se s ní do třídy.Celou hodinu jsme my dvě byli zticha. Což bylo dost divný, protože normálně prokecáme celou dobu. Nervózně poklepávala rukou. Čekala jsem, jestli mi to vysvětlí.
"Promiň." Ozvala se nakonec - ostatně po patřičně dlouhé době trapného ticha.
"A to je jako všechno, co mi k tomu řekneš?" Byla jsem naštvaná na ní a i sama na sebe... Nesnášela jsem, když jsem se musela hádat.
"Já, no.. Potkala jsem Zaca a.. On mi hodně věcí vysvětlil." Tak to je jiná. To jí omlouvá, že mě nechala uprostřed noci v obřím městě úplně dezorientovanou.Lucy
Jak jí mám asi správně vysvětlit, že jí tam nikdo nechce? Ale já jí tam chci. Mám Lindu ráda. Ale mám taky ráda Luca se Zacem a Fíbí. A co teď bude s Tomem? Můj svět se rozpadá na malé části. Snažím se je posbírat a slepit něčím, co mám zrovna při sobě... Žvýkačky, smůla ze stromů ... Cokoliv. Ale výsledek je, že se to stejně nijak neudrží. A zase se to rozpadá. Všechno. Celej můj svět."Půjdeš se mnou odpoledne za Tomim?"
Jo, vážně. Opět nová kapitola. Mimochodem omlouvám se, že Dark Paradise poslední dobou nějak stagnuje. Už se na tom pracuje.
Loučí se Vaše Cloe :)
ČTEŠ
Far Away [CZ]
AcakPřestane vůbec někdy člověk věřit na pohádky a nebo nás doprovází celým životem?