Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

III.

Nastala poslední hodina a tím byl tělocvik. Šli jsme se všichni převléknout do šaten.

E: „Tyvole fakt se těším," stěžovala jsem si Natce, když jsme se v šatně převlékaly.

N: „Jo no, ještě k tomu, když jsou někteří kluci úplný úchyláci."

E: „Wtf, co to máte za třídu?"

N: „Taky bych někdy ráda věděla," poplácala mě po zádech.

E: „jen tak, ze zajímavosti, kteří kluci jsou úchyláci?"

N: „no tak ta parta těch čtyř kluků" říkala mi, když jsme vycházely z šatny a šly do tělocvičny. „No tak třeba tamten" ukázal na blonďáka, jednoho kluka z té party. „To je Aleš a je básník, píše sprosté a úchylné básně."

E: „tyvole básník jo? To je cool."

N: „no moc teda ne, píše samý úchylárny, jednou jsem slyšela jak četl nějakou básničku klukům, vím, že byla sprostá a úchylná, ale už nevím o čem byla."

E: „Ale tak musíš přiznat, že je hezkej, takovej roztomilej."

N: „jo, to asi jo...no a tamten, to je Václav, FAKT velkej vtipálek" řekla ironicky. „Má hodně rád alkohol, vlastně všichni z té party chlastaj.."

E: „no vlastně...já taky tak trošku piju.." zamumlala jsem.

N: „COŽE? Vždyť ti je patnáct!" Zaječela tak nahlas, že se na nás všichni ohlédli.

E: „no tak, když mě můj táta furt bije, tak se pak musím nějak odreagovat. A příště potichu prosím."

N: „fajn, nevadí, stává se...chápu to." Pohladila mě po zádech. „Je mi to líto."

E: „to je v poho...a kdo je tamten?" Ukázala jsem na kluka s brýlemi.

N: „to je Dimitrij, ale všichni mu říkají Míťa, je strašně chytrej, ale nejde mu teda tělák, no.

E: „no tak to uvidíme," promnula jsem si ruce.
„A ten poslední?"

N: „To je Petr, vím, že má mladšího bráchu, jsou to naši sousedi."

E: „jo tak sousedi jo? A je mezi vámi něco?"

N: „tyvole Emino, na co ty myslíš?!" Praštila mě. „Si jako myslíš, že spolu na chodbě naší bytovky děláme nějaký tramprle, nebo co? Já ti tady jako povídám o úchylácích a ty jako jestli s ním něco mám."

E: „hele, jestli máme být kamarádky, tak si budeš muset na toto zvyknout. Já jsem totiž úplně vymatlaná..."

N: „já vím prosimtě, já vím...jdu do toho." Obě jsme se zasmály.
Vešel do tělocvičny učitel.

T (tělocvikář): „takže, pojďte se seřadit, do první řady holky a do druhé kluci a podle velikosti."

E: „no tyvole, to je voprus" šeptla jsem na Natku, ale bojím se, že to slyšel i tělocvikář, protože se na mě zrovna ohlédl.

Stála jsem tak nějak uprostřed první řady a dívala se, jak si mě soudruh učitel přejíždět pohledem. Stále jsem tu ještě nová a s tímhle učitelem jsem ještě neměla tu čest se poznat.

T: „tak třeba ty" ukázal na mě. „Podej hlášení."

No doprdele...

Nervózně jsem vystoupila z řady a postavila se před učitele.

E: „no tak třída...eeee...."

?: „9. B" zašeptal někdo z řady.

E: „třída 9. B je nastoupena v počtu...."

T: „nejdřív musíš říct jak se jmenuješ, já ani nevím kdo mi to hlášení dává." 

No tyvole to je váš problém.

E: „já, Ema Novotná dávám hlášení o tom, že je třída 9. B na tělocvik nastoupena v počtu..." ohlédla jsem se za sebe a rychle všechny spočítala. „v počtu deseti dívek a jedenácti chlapců..."

T: „takže kdo všechno chybí"

Tyvole, ale teď už jsem toho měla opravdu dost. On ví, že tu jsem nová, tak jak mám vědět, kdo chybí, když vím jen jména třetiny třídy a to od povídání od Natky. On určitě slyšel, to co jsem říkala.

E: „joo, tak to kdybych věděla, tak bych vám to klidně řekla." Ani jsem si nepromyslela co řeknu a zařadila jsem se zpět do řady. Celá třída vybouchla smíchy a učitel byl pěkně naštvanej. Díky bohu to nechal být.

T: „prosím vás, řekněte mi někdo, kdo chybí." Mnul si rukou obličej.

...

No, a pak už se šlo na věc. Soudruh učitel nám nejdříve ukázal, že budeme na hrazdě dělat výmyk, což jsem pěkně v prdeli, protože to neumím. Nejdřív šli kluci. Jako první byl ten Natky soused, povedlo se mu to, což jsem čekala. Pak šel ten s těma delšími dlouhými vlasy, taky se mu to povedlo. Už úplně vidím, že se to všem povede, jen já tady budu za debila, který to nezvládne. Na řadě byl ten blonďák. Štěstí mi bylo dopřáno, nepovedlo se mu to, jenže učitel měl dementní kecy, takže fakt super. Pak měl jít ten chytrej, u toho mi bylo jasný, že to nezvládne, když Náťa říkala, že na tělák není. Učitel se ho snažil dostat na tu hrazdu, ale marně. Přiznávám se, že jsem se trošku zasmála, protože to vypadalo celkem vtipně...

A pak už jsme byli na řadě my holky. Některým se to povedlo, ale některým ne. Když jsem byla na řadě já, tak jsem cítila, že na mě ti kluci zírali a říkali něco jako „tak se nám ukaž ty nová.."

Já jsem už hned ze začátku věděla, že se mi to nepovede. Chtěla jsem na hrazdu vykopnout nohy, ale nepovedlo se mi to a z hrazdy jsem radši hned seskočila.

E: „na to nemám" mávla jsem rukou a kráčela si to od hrazdy. Slyšela jsem učitele si jen povzdechnout a ti kluci se potichu smáli, ale já je slyšela.

T: „holky panebože, na tělocvik byste měly mít stažené vlasy do culíku, nebo něčeho."
Hned jsem se na něj otočila.

E: „no, ale tak v tom případě by měli mít i kluci, protože někteří už mají vlasy pomalu delší jak já." Ukázala jsem na Václava, protože on byl zrovna perfektní případ.

T: „to je pravda...pačesy maj dlouhý, ale hlavně, že zlobí." Podíval se na tu partičku čtyř kluků.

Všichni čtyři na mě hodily pohled. Václavův byl vraždivej, Petr vypadal, že za chvíli vybouchne smíchy, Míťův pohled byl nechápavý a ten Alešův? Ten se nedal popsat jedním slovem. Všimla jsem si, že má nádherné oči, nádherné vlasy, nádherný úsměv a ještě k tomu je to básník...prostě kluk, kterého by každá chtěla a proto mi je jasné, že už o něj nějaký zájem je...

Autorka: čégo čtenáři, díky, že čtete tento můj příběh, doufám, že se vám líbí, stejně jak tamten, protože ten má asi přes 200 hlasů, čehož si hodně vážím, moc děkuju.
A nebojte hlavní hrdinka se už s kluky brzo pozná a seznámí. Zatím to mám v plánu tak, že prostě kluci o ní budou mluvit a ona s její kamarádkou Natálií zase o nich.
Každopádně budu ráda za přečtení, hlas a nějaký ten pěkný komentář mě vždycky potěší. Tak u další kapitoly, tě péro <3