Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

IXX.

„Ahoj," přišla s tímhle slůvkem do domu Míťova babička.

M: „Ahoj babi," šel jí Míťa naproti ke dveřím.

E: „Dobrý den," pozdravila jsem slušně, když jsem paní Kubíčkovou spatřila.

B: „Ahoj děvče," usmála se na mě.

M: „Babi nevadí, že tu Ema přespí?"

B: „Nevadí..."

E: „Tak já jen zavolám domů, že nepřijdu. Kde tu máte telefon?"

M: „Tady," ustoupil o kousek, protože byl telefon zavěšen na zdi za ním.

E: „Děkuji," přistoupila jsem k telefonu, vytočila číslo k nám domů a doufala, že to zvedne máma a ne fotr.

Bohužel jsem v telefonu uslyšela mužský hlas, byl to táta...

E: „Eeeh, ahoj tati, tady Ema. Nemohla by k telefonu máma?"

Byla chvíle ticha...

Ma: „Ahoj Emo."

E: „Ahoj mami, mohla bych dnes přespat u jednoho kamaráda?"

Ma: „U jakého kamaráda? To ti to jednou nestačilo?"

E: „U Míti, neboj mami. Všechno bude v pořádku."

Ma: „Fajn, a jak to dopadlo s Alešem?"

E: „Mami!"

Ma: „Co?"

E: „Hele nic, promluvíme si zítra, jo? Vrátím se někdy odpoledne."

Ma: „Dobře, tak pa."

E: „Čau," ukončila jsem tímto slovem hovor.
„Ach bože, nesnáším ty řeči matek." Protočila jsem očima.

M: „Alespoň tu tvoje máma je." Řekl a přitom se díval do země.

Šla jsem ho obejmout.

E: „To je dobrý, máš teď mě a já se o tebe postarám."

M: „Děkuju," řekl skoro šeptem. „Mám tě rád."

E: „Já tebe taky, a navíc, máš moc fajn babičku."

M: „Jo, je skvělá, máš taky babičku?"

E: „Ano, z mamčiný strany, bydlí v Brně. Umí skvělé jahodové knedlíky a vždycky jsem léto trávila u ní. Děda má včely, vždycky jsem pobíhala po zahradě a okolo úlů, byly moc hezky barevný. Často se stávalo, že mě píchla včela. Nahlas jsem vyjekla, babička vyběhla z
kuchyně a hned jak mě uviděla tak spráskla ruce. Nejhorší na tom bylo, že jsem na to bodnutí trochu alergická, takže jsem to měla napuchlý opravdu šíleně. Takže jsem to vždycky zchladila vymáchání se v rybníce, co byl poblíž."

Šla jsem se posadit na postel a Míťa se posadil vedle mě.

E: „Někdy, když jsem byla u babičky i v zimě, chodila jsem na ten rybník bruslit. Bylo to úžasný."

M: „S kamarády?" Zeptal se mě s tím, že očekával, že mu přikývnu.

E: „Já jsem doteď žádný neměla." Pokusila jsem se o úsměv při vzpomínce na ty časy strávený sama. Jak už u babičky ve městě, tak i doma na vesnici.

Nechápu, že se mnou nikdo nechtěl mít nic společného. Naopak mě ještě šikanovali. Často holky bulely, že se pohádaly s kamarádkou, nebo že se její kamarádce líbí ten samý kluk, jako jí. Opravdu nechápu. Konečně mám kamarády a přijde mi to jako opravdové přátelství. Když už mě někdo pozná, tak mě má opravdu rád. Přiznávám, že tu pár problémů bylo, ale Aleš je snad jen naštvaný, naše kamarádství se snad tolik nezmění...
Naopak doufám, že se vrátí zpět do normálu. Na hovno je, že jsem ho stále nepřestala milovat...
No tak Emo, odmiluj se kurva.

Když jsem další den ráno, samozřejmě po hře na klavír, přišla domů, šla jsem se vyzpovídat mamce.
Poslední dobou spolu opravdu hodně trávíme čas...

Když jsem povídala o tom, co se stalo na Cingláku, opět jsem začala brečet. Naštěstí mě máma zvládla utěšit, ale líp jak Míťa to neudělala.

Další den mě bohužel čekala škola. Máma mi ráno jen řekla, ať jdu po škole hned domů, že prý přijde někdo na náštěvu, pak už odešla do práce. Do školy jsem se těšila hlavně na Natku a na Míťu. Bojím se, jestli tam Aleš vůbec bude, nebo nezvládne strávit ani minutu se mnou v místnosti?

Když jsem se blížila k místě srazu, Natka už na mě z dálky mávala. Objaly jsme se a já se jako první ujala slova.

E: „Naty, mám opravdu velký problém. Já se zamilovala...."

N: „Co? Do koho!"

E: „No to je právě ten problém, do Aleše..."

N: „Náhodou, vždyť se k sobě hodíte, proč je to problém?"

E: „Dřív on miloval mě a já si toho nevšímala. Teď se na mě ani nechce podívat a já se do něj zrovna zabouchla."

N: „A on je na tebe naštvanej kvůli tamtomu?"

E: „Jo a teď miluje nějakou Fikotovou."

N: „z céčka?"

E: „Nevim, je to možný."

N: „Neee, to je smutný," objala mě. „Normálně jak Romeo a Julie jste."

Trošku jsem se uchechtla a už jsme byly ve škole...

Aleš tu byl. Seděl v zadní lavici. Když jsem přišla, na chvíli jsme navázali oční kontakt a pak sklonil pohled na lavici.

Po: „Tě péro Emo!" Zařval přes celou třídu Popelka. Teprve teď mě začalo udivovat, že tu jsou dřív jak já.

E: „Tě péro kluci!" Všichni tři se ke mně seběhli. Natka si šla sednout na své místo a já jsem se podívala na Aleše, který nehnutě a bez úsměvu seděl na svém místě.
„On to myslel fakt vážně, co?"

M: „Emo, opravdu zkus ten týden počkat. Já si myslím, že když my budeme trávit čas s tebou a on bude furt někde sám smutně sedět, tak mu to za chvíli samotnýmu začne lézt na nervy a sám za tebou přijde."

E: „Já vím, ale já to bez něj tak dlouho nevydržím." Začaly mi slzet oči.

Po: „Promiň, že jsem jim to řekl, strašně mě to trápilo, chtěl jsem, aby věděli pravdu."

E: „Ne, je dobře, že to vědí, jednou by pravda stejně vyšla najevo, už to alespoň máme za sebou."

Ještě jednou jsem se na Aleše podívala a pak už jsem se odebrala na své místo, protože už bylo dávno po zvonění.

N: „Tak co?" Zeptala se mě, když jsem se posadila.

E: „Sama vidíš," kejvla jsem hlavou směrem k Alešovi. „Ale notaaaaak, já chci alespoň zpět naše kamarádství," postěžovala jsem si.

Autorka:

Opět po dlouhé době tu máte kapitolu. Další bude asi tak v pátek večer, nebo nějak ten víkend, slibuju.

Užívejte posledních pár dní prázdnin (😭💀) a mějte se fanfárově.

Tě péro <3

//987 slov//