Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

IV.

Jestliže byl tělocvik naše poslední hodina, tak to znamená, že půjdeme na oběd a pak už konečně dom. Kuchařka nám na talíř nandala nějakou kajdu, neměla jsem odhodlání to strčit do pusy, prostě to byl fakt humáč, ale myslím, že nejsem jediná, která to nechtěla jíst. Vlastně nikdo to nechtěl jíst. S Natkou jsme se zvedly od stolu a chtěly odnést tácy s talířem plným jídla. V tom se zvedli i ti čtyři kreténi a taky odnesli tácy. S Natkou jsme šly kousek spolu domů, než jsme došly na místo, kde se naše cesty rozdělují.

E: „neopouštěj mě prosím," šeptla jsem jí do ucha, protože šli kluci asi tak 20 metrů za náma.

N: „neboj, oni ti nic neudělaj"

E: „tyvole, tak ty mi říkáš, jaký to jsou úchylové a teď říkáš, že je všechno v cajku?!"

N: „Prosimtě klídek, jsme jejich spolužačky, nic by nám neudělali, ale teď už musím jít, tak pa." Objala mě a už běžela cestou, která vede k jejímu baráku. Já jsem šla tou svou cestou a za chvíli mě doběhli kluci.

V: „čau," promluvil jako první Václav. Povzdechla jsem si.

E: „nazdar" odsekla jsem.

A: „hele buď milejší, my tě chceme jen poznat a ty chceš určitě i nás, viď?" Zasmál se.

E: „ani ne, já už o bála něco vím a víc toho vědět nepotřebuju....ty jsi básník, ty pořádnej debil, ty máš bratra a ty jsi zase chytrej, jste velký kamarádi, chlastáte spolu a máte hodně průšvihů."

P: „no tak to jsi celkem urychlila, v tom případě tě rovnou vezmeme na místo, kde chlastáme, pojď s náma."

E: „no to asi jako ne"

A: „proč ne?"

E: „táta by mě vykostil"

M: „tak půjdeme k tobě domů a zeptáš se ho." Promluvil i poslední z kluků.

E: „a vy si jako myslíte, že by mě pustil jo?"

V: „no tak se ho neptej, ale prostě mu to řekni, tati já jdu s kamarádama ven, vrátím se večer."

A: „prosím..."

E: Povzdechla jsem si „tak fajn." Pokračovala jsem v cestě a kluci šli se mnou. „Tak ale teď tu všichni počkejte, táta by mě zabil, kdyby věděl, že chci jít ven s klukama."

P: „spolehni se"

Vešla jsem do baráku a namířila si to rovnou do obýváku, kde seděli oba rodiče.

E: „ahojte, mohla bych jít s kamarády ven prosím?"

M: „a v kolik by ses vrátila?"

E: „nevím, tak třeba v sedm?"

T: „v šest!"

M: „dobře zlatí, tak si to užij, v šest se teda vrať."

E: „dobře děkuju" odhodila jsem si tašku do pokoje a utíkala jsem ven za klukama. „V šest mám být už tady doma, tak žádné zdržování, jasný?!"

V: „ano kapitáne" všichni se zasmáli.

E: „no tyvole, že já vám na to kývla, tak kam mě to chcete vzít?"

A: „no na Cinglák"

E: „prosím? Jakej Cinky-link, nebo co?"

A: „Cinglák, to je kopec, kam chodíme chlastat."

E: „kopec?"

V: „to vyjdeš, to není prudký."

E: „Václave, já nemám kondici, si mě neviděl na těláku?"

V: „Prosimtě neříkej mi Václave, říkej mi Popelko a když ne tak, tak alespoň Venco."

E: „a proč Popelko?"

Po: „můj táta je popelář"

E: „jo ahaaa"

~při stoupání kopce~

E: „no tyvole, já tady zdechnu...kdy už tam budem..."

Pe: „za chvíli"

E: „to neberu jako odpověď," lehla jsem si do trávy a kluci se zastavili.

Po: „tyvole pojď..."

E: „nejdu"

A: „máme tam chlast"

E: „jo? A jak vy víte, že já chlastám."

A: „hele jako, my už tě taky máme prokouknutou. Tvůj fotr tě bije, tak proto chlastáš, ale mámu máš hodnou. Žádný sourozenci ani příbuzný tu nemáš."

E: „dobře no, ale víš jde je taky chlast? DOLE!!! a nemusím pro něj líst do nějakýho kopce."

Po: „tyvole tak neodmlouvej a pojď.."

Míťa mi podal pomocnou ruku, chytla jsem se za ní a vstala.
M: „už to je fakt kousek, asi 50 metrů"

E: „fajn fajn, už jdu" šlapala jsem za klukama, za chvíli už byla rovina a pak jsem dorazili na jejich místo. „Tak tady vy chlastáte jo? Není to tu tak špatný." Bylo tam pár sedaček, kde kluci asi nečekaně sedí.

A: „ale podívej se na ten výhled" otočil můj ksicht směrem na Prahu.

E: „páni..." bylo vidět celé centrum, byl vidět Pražský hrad i Karlův most, ale dál už se nevyznám, zeměpis taky není moje silná stránka...

Po: „tak co si dáme" řekl Popelka, který už seděl na jednom z křesel. Všichni kluci si sedli, vypadalo to, že už mají určená místa.

E: „a já mám jako sedět kde?"

Po: „na prdeli"

E: „drzoune"odsekla jsem.

Pe: „tak sem přistěhujeme další křeslo"

A: „a kde ho jako chceš vzít?"

Pe: „no to nevim..."

E: „tak já si sednu na zem."

Po/Pe/A/M: „tak si můžeš sednout na moje místo..." řekli všichni čtyři naráz. Já jen vykulila oči. Kdyby to řekl jeden...ale všichni čtyři, takový gentlemani? Na koho místo si teď mám sednout?

E: „eeee, tak víte co? Já si sednu na tu zem..."

Po: „ne Emo, můžeš si sednout na mé místo...trvám na tom." No tak teď jsem už nemohla odmítnout, to by bylo trapné. Šla jsem ke křeslu, kde před chvílí Popelka seděl a obsadila jsem ho já. Popelka si místo toho sednul na zem, vedle toho křesla. Petr, Aleš a Míťa se na mě i na Popelku tak jako divně koukali, až jsem si myslela, že z toho dostanu infarkt.
„Tak, čtyři díly konduranga, výtečného vína z lékárny za jedenáct korun. Jeden díl rumu z fotrovi železné zásoby." Začal slévat alkoholické nápoje, které kluci měli u sebe do nějaké láhve. „Jeden díl francovky, z lékárny Míťovy babičky, sorry babi, na uzemnění. Dolejt šumavským bylinným čůčem. Protřepat, nemíchat...a proslulej koktejl Šimáček je hotovej, stejně tak jeho autor, Notorik Šimáček z Bubenče." Všichni jsme se zasmáli. Popelka se napil a koktejl mi podal. Trochu jsem ochutnala, s tím, že jsem věděla, že to bude dost tvrdý podle nápojů, co tam Popelka namíchal. Dál jsem to podala Alešovi, taky ochutnal a poslal to dál...