Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

XII.

Přemýšlela jsem nad láskou?

Pfff, ne blbost. Na to mám ještě dost času. Ale kdyby už bylo pozdě...vybrala bych si Aleše nebo Popelku? A nebo úplně někoho jiného.

Panebože, proč je to tak složité...

Celé odpoledne jsem se takhle válela, dokud mě nevyrušil mámin hlas křičící „večeře!!"

To mě donutilo vstát. U stolu seděla jen máma a hned mi došlo, kde táta je. Podívala jsem se do obývacího pokoje a on se tam rozvaloval s pivem v ruce, chrápal.

Vrátila jsem se zpět do kuchyně a posadila se na svou židli. K večeři byly zapečené těstoviny.
(Pokud to nejíte, tak si představte něco jiného, děkuji.)

M: „Tak jak sis zahrála?" Prolomila trapné ticho máma. U oběda jsme totiž vůbec nemluvili.

E: „Jo, super." Odsekla jsem. Neměla jsem náladu s ní mluvit. To ona nechtěla, abych tam šla.

Zbytek večeře už bylo ticho. Máma si to nejspíš rozmyslela, bylo na mně poznat, že bych byla raději, kdyby držela pusu. Za chvíli do kuchyně vlítnul táta...oprava, naštvanej fotr.

T: „To jsi mě nemohla probudit, když je večeře?!" Dal mi facku.

M: „Prosím tě nemlať ji, neměl si usnout." Zastala se mě.

T: „Ty drž hubu!" Zaječel na mámu. Pak se obrátil zpět na mě. „Ty jsi taková nevděčnice! Já tě ráno pustím za tvým kamarádíčkem a ty se ke mně zachováš takhle?!" Začal mě totálně, ale fakt totálně mlátit.

Snažila jsem se zvednout ze židle a dostat se do pokoje, ale marně. Myslela jsem si, že už mě asi umlátí k smrti. Tyvole, ale kvůli takový blbosti.
Otec trochu zmírnil, příležitosti jsem využila a bleskově jsem utekla do pokoje. Zabouchla jsem dveřmi a opřela se o ně, aby se tam fotr nedostal.

Věděla jsem, že by se tam stejně dostal, je o dost silnější než já, ale tak snaha byla. Slyšela jsem jak máma na fotra křičí, ať mě nechá. Myslím, že ještě nechtěl skončit a měl v plánu sem vlítnout a dokončit to. Naštěstí mě máma zachránila a celý večer jsem už měla pokoj.

Nevyčistila jsem si zuby a opustit pokoj jsem se opravdu neopovážila, tak jsem hold šla spát bez použití zubní pasty. Hrozně mě bolela hlava, cítila jsem, že mi na těle vznikly modřiny. Převlékla jsem se do noční košile a skočila do postele. Ležela jsem na ní bez toho, abych se přikryla a zase začala přemýšlet...

Dnes byl velmi zvláštní den. Zvláštní byl hlavně díky chování rodičů. Ráno byla máma zlá a táta hodný, což bylo hodně divné a večer to bylo naopak. Nejvíce mě štvalo, že mě otec začal bít kvůli totální píčovině, s prominutím.
Vážně jsem se teď omluvila sama sobě ve svých myšlenkách? Nu, nebudu to raději řešit.

Za chvíli už mi začala být zima, tak jsem se zachumlala do peřiny. Rozhodla jsem se, že už nechám své myšlenky být a pokusím se o usnutí. Zavřela jsem oči, uklidila si mysl a už jsem jen čekala, až se propadnu do hlubokého spánku, ze kterého mě následující den probudí budík oznamující, že mám vstávat a jít do školy...

Opravdu se tak stalo. Samozřejmě se mi jako vždy nechtělo vstávat. Komu taky ano. Trochu jsem si upravila postel, máma totiž nesnáší, když si neustelu.

Pak přišlo na řadu oblečení. Historie se jako každý den opakuje. Zase nevím co si mám vzít.
Nakonec to vždy skončí tak, že si vezmu zvonáče a nějaký ten svetřík. A taky to tak dopadlo.

Šla jsem do kuchyně, nikdo tam nebyl. Nejspíš už byli oba dva v práci a nebo spali. Doufám v to první. Vzala jsem si rohlík a dala si ho suchý, už jsem totiž moc nestíhala. Pak jsem si konečně mohla vyčistit zuby, popadla jsem brašnu s učením a šla do školy.

Po cestě jsem se potkala s Natkou. Byla jsem ráda, že ji po dlouhé době vidím. Obejmuli jsme se. Povídala jsem ji, co se mi o víkendu stalo a ukázala ji jelita od táty.
Vyhrnula jsem si rukáv a na ruce jsem měla velkou žlutou modřinu. Fuj! Strašně to bolelo.

Natka mě politovala a povídala mi o náštěvě její tety. Má šteští, já mám jedině rodiče a pak babičku co zůstala v Brně, nikoho jiného už nemám...

Naším povídáním jsme došly až ke škole. Venku stáli kluci, všichni čtyři. Obávala jsem se, že čekají na mě. Nemám totiž náladu s nimi mluvit. A hlavně, vše to je Popelkova chyba. Ale na koho jiného by čekali, když se ve třídě baví jen navzájem mezi sebou a se mnou.

S každým až na Petra jsem se přes víkend viděla. To jim to nestačí? Už tak mám problémy, že se bavím s kluky a hlavně, že s nimi chlastám.

Šla jsem rovnou do školy bez jediného pohledu na ně. Ale bylo mi to jasné. Hned se za mnou ozvalo hlasité „Emoooo!!!!!!"

Ve škole už zazvonilo, chtěla jsem tam jít, ale někdo mě chytnul za ruku a tím mě zastavil. Byl to Popelka a hned vedle něj stáli Aleš, Petr a Míťa.

Naty se zastavila a podívala se na mě nechápavým pohledem, proč nejdu dál.

E: „Běž napřed, já za chvíli přijdu." Řekla jsem ne úplně šťastným tónem.

N: „Dobře," řekla soucitně, protože nejspíš pochopila, že nemám zrovna náladu s kluky mluvit. Nechtěla jsem se na ně ani podívat!

A: „Emo?"

Nic.

Pe: „Emo, si v pořádku?"

Stále nic.

Po: „Prosím odpusť mi to, nechtěl jsem aby jsi kvůli mě měla problémy."

Tyvole, to na to myslíš fakt brzo...

Stále jsem jim nic neřekla, ani jsem se na ně za celou tu dobu nepodívala.

M: „Emo, vždyť včera si byla úplně v pořádku, stalo se pak něco?"

A: „Emo, jestli jsi měla problémy kvůli tomu, jak jsem u tebe v sobotu měl, ta to řekni. Já řeknu, že to byla moje chyba. Já jen nechci aby jsi byla smutná a měla kvůli mě problémy."
Postavil se přede mě, aby mi viděl do tváře.

Stékala mi po ní slza. Palcem ji utřel a tím mě pohladil po tváři. Usmál se na mě. Ale já mu úsměv neoplatila.

Poté se zase ozval Popelka.

Po: „Prosím, řekni něco."

Mám jim už odpovědět?
...

Autorka: a máme tu další kapitolku. Buďte rádi, že ji nemáte zase o pět dní později, dnes jsem se snažila, tak snad to k něčemu vypadá.
Začátek i konec byl tak trochu smutný, nebo jak to říct, když jsem psala ten konec, tak mi začali slzet oči.

Nu což, snad bude další kapitola víc happy, mějte se fanfárově!
Tě péro! <3

//1073 slov//