Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

VII.

Matika...

Soudružka učitelka nám řekla, ať si nalistujeme stranu v učebnici. Na té straně bylo něco velmi nepříjemného...rovnice...

(Poznámka autorky: nevím co se bere v matice v devítce, takže tam prostě dávám věc z mého ročníku, ale neřešte to, není to vůbec důležité. Děkuji.)

Učitelka rozepisovala za pomocí nějakého žáka na tabuli všechny příklady a my si to měli samostatně zapisovat do sešitu. Já to teda nedělala, pokaždé jsem to z té tabule jen opsala.

U: „Tak.." řekla Pivoňková, která na tabuli napsala další příklad. „Tento příklad mi pomůže vypočítat....tak třeba Ema, diktuj mi co s tím uděláš." Podívala se na mě.

Ajajaj, hádejte kdo je v prdeli. Slyšela jsem, že se mi kluci smějí, ale nebyli jediní, smála se mi totiž i Natka.

E: „Tyvole já tě vykostím!" Zašeptala jsem jí do ucha.

N: „Posluš si," řekla se smíchem.

U: „No tak šup Emo, co s tím uděláš?"

E: „Nooo, tak za prvé, bych si to opsala do sešitu." Začala jsem si ten příklad opisovat.

U: „Ale to už máš mít dávno opsané." Povzdechla si nahlas a čekala až si ten příklad opíšu. A já věděla, že pak budu pěkně v prdeli.

E: „No a teď budu muset zjistit jaké číslo je x?"

U: „Ano, to už jsme si říkali dávno, tak to vypočítej."

E: „No..."

U: „Tak já se zbavíš zlomku? Musíš celou rovnici vynásobit, tak čím to vynásobíš?"

E: „Jo, tak to by mě taky zajímalo..."

U: „Emo, jak dlouho už tuto látku bereme? A ty to furt neumíš? Brzy budeme psát test, měla by ses to doučit."

E: „Jo, já vím."

U: „Tak Aleši, pomoz mi s tím."

A: „No tak já bych celou rovnici vynásobil šestkou..."

E: „Proč šestkou?" Zeptala jsem se nechápavě.

A: „No protože tam máš zlomek 4+5/2 a 2/3 a jejich společný násobek je 6.
Takže to bude 12+15 a tamto budou 4.
Ale musíš vynásobit celou rovnici a pak už jen převedeš x na jednu stranu a normální čísla na druhou stranu. Ale vždycky když to převedeš, tak u toho musíš změnit znaménko. Pak to na každé straně posčítáš a zkrátíš, takže 3x = 12 vydělíš třemi, což bude x = 4 a to je výsledek."
Usmál se na mě.

U: „Děkuji Aleši, máš to správně."

E: „Díky...Alešku..." úsměv jsem mu oplatila.

Tyvole tak seš blbá? Jaký Alešku???

Pak už naštěstí zazvonilo, což znamenalo konec hodiny. Poté se už nic zajímavého nedělo. Hned po škole jsem šla co nejrychleji domů, podle rozkazu mámy, jelikož jdeme dneska navštívit rodinu Kovandů.

E: „Ahoj mami," bouchla jsem dveřmi s těmito slovy, když jsem přišla domů.

T: „Nebouchej s těma dveřma!"

E: „Čau tati, promiň."

M: „Ahoj Emo, pojď mi prosím ty buchty pocukrovat, ať budeme moc jít."

E: „Jo jo, už jdu....juuu, borůvkové, mňamka." Čuchla jsem si k nim, když jsem přišla do kuchyně.

M: „Ne, že je všechny sníš!" Zasmála se.

Já se jen zákeřně ušklíbla. Všechny jsem je pocukrovala a pár jich dala do krabičky, kterou vezmeme sebou. Ani jsem se nepřevlíkala, rozhodla jsem se, že půjdu v tom, v čem jsem dnes byla ve škole.

Šla jsem se obouvat. Máma s tátou už čekali před brankou. V ruce jsem měla krabičku s buchtami a všichni jsme se vydali k nim. Nevím, kde Aleš bydlí, takže mě vedli rodiče.

Cestou jsme spolu nemluvili, za což jsem byla ráda, protože mě opravdu nebaví odpovídat na otázky typu „jak bylo ve škole?„ a tak...
Ale ani bychom si toho nestihli tolik povědět, protože jsme za chvíli dorazili před jejich bytovku. Bych neřekla, že by bydlel tak blízko.

Vešli jsme dovnitř a stoupali pár schodů nahoru. Zastavili jsme se nevím v kolikátém patře, kdo by to počítal, že?
Máma zazvonila a za chvíli ze dveří vykoukla hlava, která patřila Alešovi.

A: „Dobrý den, pojďte dál." Usmál se na nás a odstoupil od dveří, abychom mohli vejít.

M: „Ahoj, ty musíš být Aleš. Ráda tě poznávám."

A: „Ano jsem, potěšení je i na mé straně."

Tátu to vůbec nezajímalo a s mámou vešli k nim do bytu. Když už byli dávno tam a já stále stála před dveřmi, Aleš protočil očima a já se začala smát.

E: „Tě péro," řekla jsem se skoro už záchvatem smíchu.

A: „Tě péro...a už se mi nesměj, já prostě takovýhle chvilky úplně nesnáším a pojď už dál."

E: „Promiň, ale chápu to. Jenže to nejhorší na tom je, že mě to taky teď čeká." Vcházela jsem s těmito slovy do dveří. Šla jsem do nějaké místnosti, prostě za hlasy.
„Dobrý den," položila jsem krabičku s buchtami na stůl.

A. M (Alešova máma): „Ahoj."

A. O (Alešův otčím): „Ahoj."

A: „To jsi dělala ty?" Nahlédnul do krabičky a podíval se na mě.

E: „Ne...." Řekla jsem potichu.

A. M: „Tak, já tě konečně ráda poznávám Emo, už jsem o tobě hodně slyšela, Aleš o tobě neustále-"
Zamlkla, protože ji Aleš kopl do nohy. A já se tomu zase zasmála.

A: „Pojď radši se mnou." Kráčel si to z místnosti a já ho následovala.
Dovedl mě k němu do pokoje. Nebo to tak alespoň vypadalo. Sedla jsem si na jeho postel a Aleš něco lovil v šuplíku.

E: „Co hledáš?"

A: „Počkej...a tady, mám je!"
Sedl si vedle mě na postel. Já jsem jen netrpělivě čekala co na mě vytáhne.
„Na..." podal mi malou hnědou knížečku. Myslím, že si do podobné včera na Cingláku psal. Já ji mlčky otevřela a zrak spadl rovnou na první stránku.

Dlouhý den se s námi loučí,
večerem pomalu končí.
Co bych teď dal za tu chvilku,
spatřit tě jen na vteřinku.
Krásné sny ať vždycky máš,
dobrou noc, vždyť už to znáš.

E: „Páni Aleši, to je nádherný..." padla jsem mu okolo ramen. „Děkuju..." šeptla jsem.

A: „Nemáš zač, však krásná holka si básničky zaslouží..."

Páni Aleš je fakt úžasný kluk...
Myslím si, že KAMARÁDSTVÍ s ním by nemuselo být tak špatné...

Pak jsme se rozhodli, že si pustíme nějakou tu hudbu a zatančíme si. Byli jsme tam až do večera.

Autorka: Takže tady máte krásně vysvětlenou matiku od Evičky. Nemáte zač, jako vím, že to nebylo vůbec pochopitelný, ale chtěla jsem, aby to Aleš Emě nějak vysvětlil, aby mezi nimi bylo nějaké to pouto, že ano.
Každopádně u další kapči, která bude ve středu. Hodně štěstí ve škole, nezmrzněte venku a mějte se fanfárově.
Tě péro <3

//1062 slov//