Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

V.

Chvíli jsme takhle popíjeli a posílali si láhve dokola. Vždycky jsem se napila jen trošku, nechtěla jsem to přehánět, abych doma neměla průser.

A: „tak Emo, řekni nám ještě něco o sobě. Co ti třeba jde, když tělocvik ne?"

E: „no...škola mi taky nejde, na to jsem úplně marná. Jediná věc co umím, je hrát na klavír. Měla jsem ho v bývalém baráku, ale tady ho bohužel nemám."

M: „Vážně? Já taky hraju na klavír."

E: „fakt? super." Předtím byl pro mě Míťa trochu cizí, moc se se mnou nebavil oproti kluků. Ale teď? Máme společný koníček.

Po: „no Míťa je génius, on složil tři symfonie a milion malých skladbiček."
Míťa se na mě jen zašklebil.

E: „Páni, no to já zase tak dobrá nejsem." Usmála jsem se.

M: „Jestli chceš, tak klidně někdy můžeš jít hrát na klavír ke mně." Upřímně jsem doufala, že to řekne, protože mi to už chybí.

E: „Jasně, budu moc ráda. Hele kluci nezlobte se, ale já už radši půjdu domů..."

A: „tak já tě klidně vyprovodím."

Po: „to nemusíš Aleši, já ji vyprovodím."

A: „ale já to nedělám z nutnosti, já chci."
Popelka jen na Aleše hodil divný pohled.

E: „hele kluci nehádejte se, však mě můžete vyprovodit oba, když chcete." Koukla jsem se na oba. Aleš probodával pohledem Popelku a Popelka zas Aleše. „Nebo to snad vadí?"

M: „tak tě vyprovodím já"

Podívala jsem se na Aleše a pak na Popelku. Jejich pohledy se nezměnily, no spíš se ještě víc mračili.

E: „Tak fajn, díky Míťo," usmála jsem se na něj. Sebrala jsem se z Popelkova křesla, vzala svoji tašku a s Míťou jsme šli z kopce dolů.

E: „nevíš co to s nima bylo?"

M: „Já si myslím, že jsou oba dva zamilovaní, ale problém je ten, že oba do stejné osoby."

E: „To si jako myslíš, že do mě. Fuj, to je blbost." Odfrkla jsem.

M: „Podle mě to tak vypadá."

E: „Neeee, jen to neee."

M: „Budeš se s tím muset smířit." Zasmál se.
Hodila jsem na něj naštvanej pohled.

E: „Já hlavně nechci, aby se kvůli mě hádali, určitě to jsou dlouhodobý kamarádi..."

M: „Neboj, on to přežije." Chytl mě za rameno.

E: „Kdo co jako přežije?" Zeptala jsem se nechápavě.

M: „No ten koho si nevybereš."

E: „Nebo to spíš budou muset přežít oba."
Míťa se na to jen zasmál.

M: „Hele, co děláš zítra?"

E: „Nevim, asi nic. Hmm, možná se budu válet."

M: „Prosimtě nechceš radši místo válení přijít ke mně na ten klavír si zahrát?"

E: „Jo to by bylo super, jen doufám, že mi to rodiče dovolí. A nebo, bys teď mohl jít k nám, já bych tě rodičům představila a třeba by to šlo...." Bylo mi trapně, když jsem se ho na to ptala. Ale cítila jsem k němu větší přátelství než k těm třem. Nejdřív mi přišel hodně uzavřený do sebe a s námi ostatními se moc nebavil, ale teď? Když s ním trávím čas o samotě, tak se spolu dost bavíme. Za což jsem samozřejmě ráda.

M: „Jo, proč ne?" Usmál se na mě.

E: „Díky," úsměv jsem mu oplatila.

~přišli jsme před můj barák~

E: „Tak se za mě přimluv prosím."

M: „Neboj, přimluvím." Pohladil mě po zádech.

Opatrně jsem otevřela dveře do baráku a pozvala Míťu dál. Oba jsme si zuli boty a šli do obýváku, kde jsem předpokládala, že tam rodiče budou, ale nebyli. Šla jsem se teda podívat do ložnice, jestli náhodou nespí, ale to by bylo divné. Přeci jsme se dohodli na čase kdy mám přijít, tak kde jsou? Vrátila jsem se do obýváku a Míťa stále cestoval za mnou. Teprve teď jsem si všimla nějakého papíru na stole.

S tátou jsme šli na městský ples. Promiň, že jsme ti to dřív neřekli, bylo to na poslední chvíli. Udělej si něco k večeři a jdi brzy spát.
Máma

E: „No tak máme smůlu." Ukázala jsem vzkaz od mámy Míťovi a ten si ho rychle prolítnul očima.

M: „Takže zítra nepřijdeš?"

E: „Ne promiň"
Nechci riskovat, že by mě táta zmlátil. Ale to jsem si řekla jen v hlavě, nemusí všichni vědět, že je můj táta šílenej maniak, co mlátí svou dceru. „A nechceš tady chvilku pobýt? Když tu nejsou rodiče."
Nemyslela jsem to tak, že tu budeme dělat nějaký štamprle, ale když tu rodiče budou, tak už by tu náštěva moc neprošla, hlavně u táty.

M: „Ne promiň, už budu muset domů, babička by o mě měla strach."
Bylo mi to trošku líto, ale tak se uvidíme zítra ve škole.

E: „Dobře"

Míťa si obul své boty a já ho šla bosa vyprovodit k brance.

E: „Tak ahoj zítra."

M: „Tě péro."

E: „Cože?"

M: „No to je s klukama takovej náš pozdrav, můžeš ho říkat taky, jestli teda chceš byla v naší partě."

E: „Tě péro jo? No tak jestli mě i kluci chtěj do party...tak proč ne."

M: „Fajn, tak tě péro a uvidíme se zítra."

E: „Tě péro..."

~mezitím u kluků na Cingláku~

A: „Tyvole tak seš debil?" Začal Aleš, když Ema s Míťou odešli. „Já říkám, že je Ema hezká a že se mi trochu líbí a ty říkáš, že ne, že jsem debil, ať to vypustím z hlavy a pak děláš toto."

Po: „Tyvole tak sorry, ale mě se taky líbí!"

A: „No a pak kdo je tady debil." Opřel se o opěradlo na jeho křesle a napil se.