Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

VIII.

M: „Emo, už půjdeme" zavolala na mě.

Chtěla jsem odejít z pokoje, ale v tom mě chytil za ruku.

A: „Počkej..."
Zastavila jsem a podívala se na něj. Aleš nic neříkal.

E: „Co je?"

A: „Už nic-"

E: „Dobře, tak ahoj. Uvidíme se zítra ve škole."

A: „Vždyť je sobota."

E: „Ajo," plácla jsem se rukou do ksichtu na náznak, že jsem fakt debil.

A: „Tak přijdeš zítra na Cinglák? Ve tři třeba?"

E: „Tak jo, uvidíme se zítra na Cingláku."

Obejmula jsem ho. Co je? ... kamarádi se mohou objímat a on rozhodně můj kamarád je.

E: „Jsem ráda, že jsi můj kamarád. A děkuju za ty básničky." Zašeptala jsem mu v objetí do ucha.

A: „Taky jsem rád, že mám kamarádku jako jsi ty. A nemáš zač." Zašeptal mi zpátky.

M: „Emo, tak jdeme." Přišla moje máma do pokoje.

E: „Promiň, už jdu." Odtrhla jsem se z objetí.
Máma se na Aleše omluvně usmála, za to, že nás vyrušila při naší hezké chvilce. To objetí bylo hrozně příjemné. Aleš voní jako staré knihy, to bude asi tím, že u sebe nosí rozepsané básnické sbírky. Ta básnička byla nádherná. A to mi Natka říkala, že píše úchylárny.

Šel mě a mou rodinku vyprovodit ke dveřím. Tam jsme se naposledy rozloučili a s tátou a mámou jsme šli domů. Večer jsem si akorát vyčistila zuby a bez večeře si šla lehnout.

Už jsem usínala, ale najednou jsem slyšela zvuk, jakoby na okno dopadávaly kamínky. Někdo se na mě asi dobývá. Donutilo mě to vstát a podívat se jaký kokot to tam hází.
Otevřela jsem okno a vykoukla mi z něj hlava.

Byl to Vencouš.

E: „Co chceš ty kreténe?! Tě nenapadlo, že by jsi mohl to okno poškrábat?!"

Po: „Tyvole tak sorry, já se chtěl jen zeptat, jestli bys se mnou nešla na chvíli ven."

E: „Tyvole vždyť je noc."

Po: „No a co s tím?"

E: „To tě jako nenapadlo, že bych chtěla spát?"

Po: „Tyvole nebuď votrapa a pojď, na chvíli."

E: „Fajn, tak počkej, už jdu," povzdechla jsem si. Oblékla jsem si  mikinu a potichu se vyplížila s pokoje. Oba rodiče naštěstí spali, nebo spíš vím o tom, že byli v ložnici.

Obula jsem si boty a šla ven. Za brankou stál Popelka a usmíval se jak sluníčko na hnoji.

E: „Víš, že spolu můžeme chodit ven i ve dne?"
Přišla jsem k brance, otevřela ji a vyšla jsem na silnici.

Po: „Vždyť v noci to je taky hezký, podívej na ty hvězdy." Ukázal na noční oblohu a já se tam podívala.

Moc hvězd vidět nebylo. To bylo tím smogem, no jo no, však bydlíme v hlavním městě, co od toho čekat. Ale z Cingláku jsou vidět lépe, protože jsem na kopci, nad vším tím smogem. A proto jsem se bála, že tam bude Venca chtít jít. Opravdu teď, v noci, nemám náladu na to stoupat ten dementní kopec a ještě k tomu s tímhle dementním kokotem.

Chvíli bylo ticho, to nesnáším. Přišla jsem si tam zbytečně, proč bych měla být venku, jen tak tam stát a riskovat, že to zjistí rodiče, když můžu spát v bezpečí domova po teplou peřinkou a nebudu mít problém s fotrem.

E: „Jo, hezký hvězdy, tak dobrou." Otočila jsem se směrem k brance. Ale Popelka mě chytl za ruku a tím mě zastavil.

Po: „Nikam nechoď, pojď se třeba...projít."

E: „Dobře, ale na chvíli!"

Po: „Ty si tady šéf." Řekl a rozešel se po silnici. Já chvíli jen stála a tupě čuměla. Pak jsem si uvědomila, že už je Popelka dávno na cestě, tak jsem ho doběhla.

E: „No..."

Po: „No, tak jak sis to užila u Aleše?"

E: „Ale jo, jo bylo to super. Co jsi dneska dělal ty?"

Po: „Nic zajímavého, byl jsem teď doma. Půjdeš zítra na Cinglák?"

E: „Jo, půjdu na třetí."

Po: „Super, tak to se tam uvidíme."

E: „Pokud mi to teda rodiče nezakážou. Furt mi nejde ta matika, ale snad se to nedozví."

Po: „No to moje známky z matiky...myslím, že nejsem na tom zas tak dobře."

E: „Tak schválně, kdo bude mít na pololetní vysvědčení z matiky lepší známku."

Po: „a když vyhraju, co za to dostanu?"

E: „To nemusíš řešit, protože já budu lepší."

Po: „Ne, ale fakt. Dáme za to nějakou cenu."

E: „Dobrý pocit?"

Popelka se zamračil.

Po: „Tak jako já se budu snažit, v matice, což nikdy nedělám a dostanu za to jen dobrý pocit?!"

E: „No a co jinýho, basu piva?"

Po: „No třeba."

E: „Ne to ne."

Po: „Dva balíčky cigaret?"

E: „Já nekouřím."

Po: „Tyvole s tebou to je těžký."

E: „Tak sorry, ale já fakt nevím. Co třeba, že bude tomu druhýmu nosit do školy celý měsíc nosit brašnu a i ze školy."

Popelka nad tím chvíli přemýšlel.

Po: „Tak fajn, domluveno." Podali jsme si na to ruku. „Jako ta basa by byla lepší, ale tohle ujde. Připrav se na to, že si utaháš záda."

E: „Myslíš? To ještě uvidíme."

Došli jsme na konec naší ulice, kde se silnice rozdělovala. Dál už se mi jít nechtělo, abych se vůbec vrátila domů. Ale takové štěstí jsem neměla. Popelka šel dál, jednou z cest.

E: „Počkej, nevrátíme se už?" Zakřičela jsem na něj.

Po: „Ještě kousek pojď." Otočil se na mě s těmito slovy.

E: „Tyvole, ale jestli budu mít problém, tak je to tvoje chyba!"

Po: „Hele jako nestěžuj si, to jsi ještě nepoznala mýho fotra."

E: „Mlátí tě?"

Po: „Jo, s klukama mu říkáme drtička žeber."

E: „To mi je líto..."

?: „Hej, vy dva tam! Pojďte sem!"

...

Autorka: Čégoo čtenáři. Jak se máte, doufám, že dobře. Já jsem teď akorát pořádně vystreslá, protože mě zítra čeká první mažoretická soutěž po dlouhé době.
Já se vám moc omlouvám, že dlouho nebyla kapitola, protože jsem to nestíhala napsat, tak snad se na mě tolik nezlobíte. Další bude snad co nejdřív, zase uvidím, jak budu stíhat.
Užívejte si života, přeji hezký pátek a víkend.

Miluju vás <3

// 992 slov //