Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

IX.

„Hej, vy dva, pojďte sem!" Tyto slova patřila četníkovi Pačesovi. Už teď vím, že z toho bude velký problém. Chtěla jsem zdrhnout, ale na to už bylo příliš pozdě. Pačes už stál u nás.

P (Pačes): „Co se tu touláte takhle po noci? Nemáte být doma?!"

Po: „No, my se jen procházíme?" Odpověděl i za mě.

P: „O půl noci?"

Po: „No taková půlnoční procházka, proč ne, že jo?" Řekl drze a otočil se na mě. Čekal, že něco řeknu, ale já jsem byla v tu chvíli tak mimo, že bych ze sebe nezvládla vydat ani hlásku.

P: „Tak ty budeš drzej jo?" Dal mu pohlavek.
„Vaše jména?"

E: „E-Ema Novotná..."

P: „Tak Novotná jo? Nová ve městě a už se zašíváš s těmahle spratkama," podíval se na Popelku.

Po: „Václav Jehlička."

P: „Dobře, tak vy dva teď se mnou půjdete na stanici, zavolám vašim rodičům, ať vědí, co to doma mají za hvězdy."

Jo, to je v prdeli. Rodiče nebudou vůbec šťastní a je mi jasné, že od táty si to budu odnášet měsíce. Popelka taky nevypadal úplně nejšťastněji. Naši tátové jsou si dost podobní, takže se myslím, že Popelkovo tělo na sobě bude mít modřiny, stejně tak jak to mé.

Dostali jsme se na stanici, kde jsme se posadili na lavičku někam do čekárny, nebo co to bylo. Pačes šel vytáčet tátu Venci. Nevím jestli na něj to číslo už měl, protože se pak šel zeptat na telefonní číslo našich. Nadiktovala jsem mu ho a on si to zase odkráčel k telefonu. Neslyšela jsem, co si u telefonu říkali, ale věděla jsem, že jsou rodiče pekelně naštvaní.

P: „Už jsou na cestě, neměli největší radost." Podíval se na nás.

To vím i bez tebe...

Za chvíli jsem už slyšela venku zastavovat auto. Rozletěly se dveře a v nich stáli moji naštvaní rodiče.

T: „Seš normální!!!" Zařval přes celou stanici. Lekla jsem se, ale lekl se i Venca, Pačes a nějakej pán, který tam seděl.
„Takhle teda ne holčičko, tohle ti jen tak procházet nebude. S ním se už bavit nebudeš, máš zaracha!!!"

Co jiného se dalo čekat.

Dal mi facku. Popelka mě pohladil po zádech, chtěl se mě zastat, ale spíš by to tím ještě zhoršil. Máma tam jen stála a nic nedělala. Ta facka mě bolela, myslela jsem si, že se tam za chvíli totálně rozbulím.

Ta facka ale nebolela tolik, oproti tomu, že se už nebudu moct scházet s klukama. To byl ten nejhorší trest. Zvedla jsem se a šla s rodičema ven směrem k autu. Zrovna když jsme vyšli ven, tak přijelo auto a z něho rychlostí blesku vystoupil naštvaný pán. Předpokládám, že to byl Popelkův fotr, jasná drtička žeber.

Co se stalo na stanici s Popelkou, to už jsem nezjistila, protože jsem seděla v autě na cestě domů. Vládlo tam hrobové ticho. Nikomu nebylo do řeči. Kdybych něco řekla, akorát bych si to přihoršila. Teď mi je jasný, že tak měsíc budu trčet doma, akorát budu chodit do školy, nic víc, nic míň.

Když jsme přijeli domů, rovnou jsem zaběhla do svého pokoje. Nechtěla jsem ani jednoho z těch dvou už dnes vidět. Zítra bude ten nejnudnější den v dějinách lidstva. A to jsem se na něj tak těšila, že se uvidím s klukama na Cingláku. Teď jim ani nemůžu dát vědět, že nepřijdu. Smůla.

Lehla jsem si do postele a ještě chvíli přemýšlela.

Utéct z domova?
Spáchat nežití?
Zabít rodiče?
Nebo jen dál snášet ty bolestné rány od táty a nic s tím nedělat?

Ani jedno z toho není dobrá možnost. Ale co jiného? Zatím se budu snažit přežít tátovo mučení.

S těmihle hnusnými myšlenkami jsem usínala.
Probudila jsem se asi tak v deset hodin ráno. Byla jsem vyspalá, tak jsem vstala z postele. Ale za žádnou cenu jsem nechtěla vycházet z pokoje.

Vzala jsem si na sebe nějaké kalhoty a triko. Vytáhla jsem z poličky gramofonovou desku a hudbu si pustila. Dala jsem to potichu, aby to rodiče neslyšeli a začala jsem tak trochu tancovat. Co jiného jsem měla dělat.

Tancovala jsem jak debil, ani nevím jestli to byl tanec. Ale tak co, nikdo mě neviděl, tak jsem mohla být chvíli sama sebou. Asi tak po dvou hodinách tancování a dělání blbostí mi začalo kručet v břiše. V pokoji jsem k snědku nic nenašla a nedalo se to vydržet. Muselo se jít na lov...

Potichu jsem vyklouzla ze dveří a nechala je pootevřené, abych pak do nich zase rychle zalezla. Rodiče byli v obýváku, takže kuchyň byla volná. V míse co stála na stole bylo ovoce. Popadla jsem jedno jablko a trochu ho opláchla. Abych nenakapala, tak jsem si to otřela do mikiny a mířila si to zpět do pokoje.
Mise vydařena.

Rodiče měli naštěstí televizi tak nahlas, že mě ani slyšet nemohli. Jabko jsem rychle snědla a ohryzek vyhodila do koše. Teď jsem litovala, že jsem si vzala jen jedno. No nic, budu to muset vydržet. Moje kručení alespoň přestalo. Lehla jsem si do postele a jen tak přemýšlela. Ani nevím nad čím jsem přemýšlela, ale byla jsem zamyšlená. Asi jsem přemýšlela nad ničím?

Z postele mě vyhnal zvuk dopadajících malých kamínků na okno. Tyvole že mi nedá pokoj ten blbec. Mám kvůli němu problém a on zase otravuje?! Že mu to nestačí.

Vykoukla jsem z okna a už na něj chtěla zařvat ať vypadne, ale nestál tam Popelka. Byl to Aleš.

A: „Kde seš prosimtě, už jsi měla být dávno na Cingláku."

Cože?!! Vždyť jsme měli sraz ve tři. Koukla jsem na hodiny a bylo půl čtvrtý. Musela jsem usnout.

E: „Promiň, ale mám zaracha. Nikam nemůžu, uvidíme se až v pondělí."

A: „Aha...."
Už jsem chtěla zavřít okno, ale Aleš k tomu ještě něco dodal. „A za co ho máš?"

E: „Byla jsem v noci venku. Hele už radši běž, ať nemám další problém."

Začala jsem zavírat okno, ale v tom...

Autorka: BUM!!! Otevřený konec, nemáte zač.
Omlouvám se, že zase dlouho nebude kapitola, ale nějak jsem to nestíhala napsat. Vždycky jsem napsala kousek a teprve teď jsem to dopsala, tak tady ji máte. O Velikonocích jedu pryč, tak pochybuju, že bych stihla něco napsat, takže další bude až po Velikonocích, snad to přežijete.
A taky nevím jestli tam bude wifi, protože Evička nemít data💀.

No tak já vám přeji hezký zbytek večera, dobrou noc a hlavně hezké prázdniny <3
Snad vás nikdo nezmlátí.
U další kapitoly, tě péro <33

//1064 slov//