Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

XXI.

Já tam nechci...

Moc mi chybí...

E: „Mami musím na ten výlet?"

M: „Ano musíš...nechci aby jsi furt byla doma a odpojená od kamarádů."

E: „Ale já s nimi nechci být, já-já chci být s ní...
No super, zase k-koktám."

M: „Vím, že je toho na tebe hodně, ale neuzavírej se do sebe, řekni jim to, oni ti rádi pomůžou."

Tyvole to tak chci, se všem svěřovat o takhle soukromý věci.

S brašnou, ve které jsem měla jen svačinu a pití, jsem vyrazila na místo srazu s Natkou. Nevěděla jsem, jestli na mě bude čekat, když jsem tak dlouho nebyla ve škole, ale viděla jsem ji tam. Už z dálky na mě mávala, protože jsem opět byla já ta, co jde pozdě.

Rozhodla jsem se, že jí se svěřím. Obejmula jsem ji a řekla jsem, že moje milovaná babička už mezi námi není a že jsem se z toho totálně zhroutila.

Dávala jsem si za vinu, že jsem ji už dlouho neviděla, ani jsem ji nezavolala, ikdyž mi to máma nabízela. Jednoho večera jsem rozmontovala ořezávátko a zaryla ho ostrou hranou do mého zápěstí, kde teď nosím gumičky.
Ale o tom jsem jí raději neřekla...

K autobusu, který stál před naší školou, jsme kvůli mně došly jako poslední. Kluci tam prý byli mezi prvníma, aby zabrali zadní místa.

Jelikož už všichni seděli na svých místech, na nás zbylo poslední místo, před nimi.

Sedla jsem si k oknu, hlavu si opřela o ruku a koukala jsem se, jak pomalu vyjíždíme. Byla mlha, a proto toho z okýnka moc vidět nebylo. Zahlédla jsem stromy s barevným listím, které pomalu padá na zem a....

„AHOJ EMO!!!" ozvalo se za mnou.

Jen jsem si vzdychla a opět se zasněla. Ta příroda...

Po: „Proč s náma nemluví?" Ptal se Popelka Natky, za níž seděl.

A: „Stalo se něco?" Řekl Aleš sedící za mnou.

Pe: „Hej kluci! Už jste zjistili co jí je?" zakřičel.

N: „Promiň," šeptla směrem ke mně. „Kluci, umřela jí babička..." řekla už otočená dozadu.

Už mi stékala slza po tváři.
Koukla jsem se na nebe, nebylo tam nic vidět, přes tu šílenou mlhu, ale já vím, že tam někde je.

Kluci ztichli...ucítila jsem na chvíli Alešův dotek na mé ruce. Jako kdyby říkal: je mi to líto
Ale neřešila jsem to a dál se dívala z okýnka na podzim.

Za chvíli jsme zastavili, což znamenalo, že jsme v cíli. Byli jsme na nějakém náměstí, nemám ponětí kde přesně to jsme, ale je mi to jedno. Vyrazili jsme k lesu. Chvíli bylo ticho a měla jsem klid.

M: „Ahoj," objevil se vedle mě Míťa.

E: „Tě péro."

M: „Tak, jak se máš?"

E: „Nic moc, však víš."

M: „Jo, vím...chceš obejmout?"

E: „Jo" řekla jsem jednoznačně. Jeho objetí jsem opravdu potřebovala.

Zastavili jsme, všichni nás přešli, jen kluci čekali, protože je zajímalo co budeme dělat a Natka na mě čekala.

S Míťou jsme se objali. Podívala jsem se na kluky a dala jim znamení, ať jdou do hromadného objetí.

N: „Tak já se přidám taky," přiběhla k nám Naty a chvíli jsme tak stáli.

Bylo mi příjemně, s nima...

P(ivoňková): „Tak pojďte, nezdržujte," zavolala na nás.

Kráčelo nás to všech šest vedle sebe a ticho už nebylo.

...

Když jsme se vrátili na náměstí a chvíli čekali než přijede autobus, Aleš se přiblížil k nějaké zahradě, kde rostly růže. Nenápadně jednu utrhl a přiběhl s ní ke mně. Růži od něj jsem vzala do ruky a objala ho.

E: „Děkuju," pošeptala jsem mu do ucha.

Nastoupili jsme do autobusu a sedli si dozadu.

K okýnku si sednul Aleš, já vedle něj, pak Popelka, vedle Míťa a u druhého okýnka Petr.

N: „Jejda, tak já si sednu sem." Posadila se na místo před námi.

Po: „Počkej," sednul si vedle ní. „Ať nesedíš sama."

Natka mu darovala malý stydlivý úsměv.

A: „Podívejte se ven!"

Nahrnuli jsme se k okýnku a viděli bábu, jak si na zahrádce stěžuje, že jí tam jedna růže chybí.

Tu růži jsem si přiložila k nosu a přičichla si k ní. Teď patří mně.

Moc vůní jsem necítila, ale byla od Aleše. A to se počítá....

<3