Ema a Popelka, Míťa, Petr, Aleš

XX.

z Alešova pohledu:

Po: „Tyvole tak seš fakt tupej?" Tloukl mi do hlavy Popelka a asi to bude dělat celou hodinu, protože spolu sedíme v lavici.

Když do třídy Ema přišla, navázali jsme spolu krátký oční kontakt, ale teď se mi opravdu daří, ani jednou jsem se na ní nepodíval. Naneštěstí sedí šikmo přede mnou, takže když se dívám na tabuli, tak stejnak vidím její záda.

Po: „Víš Aleši, že Ema stále patří do naší party, takže jak chceš nebo nechceš, tak jí dnes pozvu na Cinglák."

A: „Fajn, klidně si jí pozvi, já ale nepřijdu."

Po: „Si ze mě děláš prdel?"

A: „Jo dělám, mám v plánu jí odpustit a na Cinglák s váma půjdu."

Po: „Fakt?"

A: „Ne..."

Když jsem po škole přišel domů, měl jsem v plánu jít si udělat úkoly, ale přiběhla za mnou máma.

M: „Ahoj"

A: „Ahoj"

M: „Potřebuju něco ve městě, půjdeš se mnou?"

A: „Jo, proč ne. Úkoly si můžu udělat večer."

M: „Super," popadla tašku a rovnou jsme vyrazili.

...

A: „Mami? Centrum je ale na opačnou stranu, kam to jdeme?"

M: „No víš, volala mi paní Novotná, že jste se prý s Emou nějak pohádali, nebo že se s ní prý nechceš bavit a ona kvůli tomu prý často pláče."

A: „Mami! Ema udělala špatnou věc, je mi to líto, ale bavit se s ní nezačnu."

M: „Sice udělala chybu, ale mrzí jí to a ty by jsi jí měl odpustit."

Mlčky jsem tam stál a přemýšlel, co udělám.

M: „No tak Aleši, vždyť jste byli takový kamarádi."

A: „Fajn, tak se s ní usmířím, ale chvíli počkej, pro něco si musím domů doběhnout."

M: „Dobře, tady máš klíče."

Popadl jsem je a rychlým krokem šel domů...

z pohledu Emy:

Popelka mi nabídl, ať jdu s nimi odpoledne na Cinglák, ale musela jsem to odmítnout, protože po mně máma chtěla, abych přišla domů. Máme mít totiž návštěvu.

Netuším o koho by mohlo jít, ale tajně doufám, že by to byla babi s dědou z Brna. Už moc dlouho jsem je neviděla...

„Crrr..." ozvalo se a zanedlouho mámino volání, ať jdu otevřít.

Bohužel za dveřmi nestála babička s dědou. Byla to paní Kovandová.

E: „Dobrý den paní Kovandová, pojďte dovnitř." Uvolnila jsem jí cestu

A/M (Alešova mamka): „Ráda tě zase vidím Emo," vstoupila dovnitř.

Už jsem chtěla zavřít, ale najednou jsem si všimla Aleše, který stál celou dobu za ní.

A: „Ahoj," řekl potichu a nervózně.

E: „Ahoj, tebe jsem tu zrovna nečekala."

A: „Máma mě donutila, chce abychom se usmířili. Už je nejspíš na čase."

E: „Jo, moc se ti omlouvám Aleši, byla to opravdu chyba a nevíš jak moc toho lituju, odpustíš mi?"

A: „Ne Emo, to já se omlouvám, bylo to nedorozumění, nechtěla jsi to, ale já to prostě nepochopil a choval se jako debil, asi jsem prostě žárlil. Odpustíš mi moje chování a budeme opět kamarádi?"

E: „Odpuštěno," objali jsme se. „Tak pojď dál."

Šli jsme do mého pokoje, ale cesta vedla přes kuchyň. Mamky jen byly šťastné, že jsme se usmířili a už si jely svoje.

A: „Něco pro tebe mám."

Básničky...

E: „Páni Aleši, ty už jsou třetí, kde furt přicházíš na ty nápady?"

A: „Sám nevím." Pokrčil rameny.

E: „Děkuju, moc si toho vážím..." a dala jsem je do šuplíku k předešlým dvoum.

A: „Nemáš zač."

...

Konečně se všechno vrátilo do starejch kolejí. Bavila jsem se s klukama i s Natkou a moje kamarádství s Alešem bylo lepší než kdy dřív.
S mámou to celkem šlo, s tátou zas tak ne. V podstatě klasika.

Samozřejmě, svět mi dopřál ani ne týden klidu a pohody a zase se to všechno posralo...

E: „Čau mami, tati," pozdravila jsem rodiče, když jsem přišla ze školy. Nikdo se mi neozýval, tak jsem je šla hledat. Táta nikde a mamku jsem našla v ložnici.

Seděla na posteli...a brečela.

A když máma brečí, tak to musí být něco totálně v prdeli.

E: „Mami, co se děje?"

M: „Volal tvůj dědeček," řekla se vzlykotem.

E: „Mami...řekni mi to."

M: „Babička v noci zemřela..."

Ne!

Sebrala jsem se a utekla do svého pokoje, tam jsem se totálně zhroutila.

Proč?

Proč teď?

Proč tak brzy?

Proč zrovna ona?

Přišla za mnou máma, vypadala už trochu uklidněně, narozdíl ode mě. Podívala jsem se na ní a nepřestávala jsem brečet.

M: „Zemřela bezbolestně a v klidu odešla do nebíčka."

E: „Já vím."

M: „Klidně teď můžeš týden brečet, ale já věřím, že se z toho brzy dostaneš." Pohladila mě po tváři.

E: „Snad jo..."

Trvalo to více než týden...

Když jsem měla jít v pondělí do školy, zjistila jsem, že jedeme na školní výlet.

Autorka:

Omlouvám se, že zase ta dlouho a ještě k tomu tak krátký, ale celý ten výlet chci mít sepsaný v jedný kapitole, která snad bude brzy.

Ale chtěla jsem říci, že s mojí kamarádkou zakládáme skupinu na op, a tentokrát už ji opravdu založíme. Takže kdo by měl zájem, tak napište sem do komentářů, nebo mi napište na ig. evicka.sot

Mějte se fanfárově a u další kapitoly, tě péro <3

//844 slov//