𝑇ℎ𝑒 𝑂𝑛𝑒 𝐾𝑖𝑛𝑔𝑑𝑜𝑚 ˡᵃʳʳʸ•ᶻⁱᵃᵐ

~7~

Zayn view

,, Jak dlouho se budeme muset ještě seznamovat?" Zabručel Liam.

,,Tak dlouho dokud budem moct." Odpověděl jsem zcela poklidně.

,,Co kdyby jsme se šli projít?" Zeptal jsem se.

,,A kam by jsi se chtěl projít?" Zeptal se zase on.

,,Třeba do zahrady. Co ty na to?" On přikývl a hned jsme se tam vydali.

Za ty dva týdny si tu na mě zvykli. Můžu po chodbách i z princova pokoje odcházet jak se mi zlíbí.

Jsme přeci jen přátelé.

V zahradě snad nebylo ani duše a všude byl tak ohromný klid.

Jen ptáci si na jaře, jak to tak už bývá prospěvovali.

Chytl jsem Prince za ruku a přitáhl ho k sobě.

,,Umíte tančit Princi?" Zašeptal jsem mu do ucha. On mi jemným pokývnutím hlavy naznačil souhlas.

,,A dokážeš být místo Prince, princezna?" On se mi nechápavě zahleděl do očí a já si ho chytl tak jak jsem potřeboval.

Najednou jsem ho vedl. On byl ladný jako lístky padající z té nejkrásnější růže co kdy rostla v této zahradě.

Opatrně si položil svou hlavu na mé rameno.

Půlka stanoveného času co mi už uplynula. Možná je to ode mne povíšené, ale rád bych se tu usadil.

Tyto myšlenky však musím vždy zavrhnout. Tady to není možné. Žádné šťastně až do smrti.

Jak moc bych si to přál. Mít ho v náručí. Ovšem jestli by on sám vůbec chtěl.

Snad bych ho mohl přesvědčit. Odjeli by jsme spolu do mého rodného království.

Třeba za pár let. Král si už určitě za mne našel náhradu. Pojistit to pár roky a mohly by jsme tam někde žít úplně v klidu a bez jakýchkoli úhon.

On je, ale také následník trůnu. Též jediný. Takže všechny mé plány si můžu leda tak nechat pro sebe.

Užít si posledních pár dní s ním a pak zase jít jinam.

Možná je mým údělem žít bez lásky.

,,Zayne?" Vyrušil mě z mého přemýšlení můj anděl.

Podíval jsem se mu do očí, které měl plně klidu a snad i lásky.

Odklonil se ode mne a chytl mě za ruku. Tu i se mnou poté táhl někam kam mi to bylo doposud neznámo.

Malebná stříška se nad námi tyčila jako stan našich hříchu.

V tom stínku byl chlad.

Po cestě jsem ani nevnímal kudy mě sem zavedl. Z jedné strany kamenná zeď, ze které nejspíš vycházel ten chlad.

Z protější strany volný vstup. Výhled z něj byl veliký. Ovšem nešlo z něj vidět nic z čeho by nás snad nekdo mohl sledovat.

A po stranách stáli dřevěné sloupy pokryté lijánovitými květinami. Nejspíše zde rostli už pár let. Protože přes ně dovnitř nešlo vidět. I sluneční paprsky měli problém se sem dostat.

Až jsem si to tu pořádně omrkl jsem se rozhodl zeptat. ,, Kam jsi mě to zavedl?"

,, Tady to nyní známé jen my." Zněla jeho odpověď.

Zabalil jsem ho do svého náručí a přitiskl na jeden z dřevěných stojanů.

Tehdy jsem ho konečně políbil.