𝑇ℎ𝑒 𝑂𝑛𝑒 𝐾𝑖𝑛𝑔𝑑𝑜𝑚 ˡᵃʳʳʸ•ᶻⁱᵃᵐ

-9-

I u nás takové případy vznikly.

Právě v tuto chvíli si nevzpomenu jak to nazvali, ale je to zcela normální a možné.

,,Jen klid. I u nás se něco takového vyskytlo. Je to možné. To aby jsi miloval obojí pohlaví. Až si vzpomenu na název povím ti ho." Řekl jsem.

On se na mne podíval zase tím pohledem. Tím pohledem, který jakoby mi říkal. ,, Miluji tě."

I kdyby to však byla pravda...

,,Tohle je má komnata a ty jsi tu v ní." Nechápal jsem co mi právě chce říct a tak jsem jen mlčel.

I přes to, že se jeho rty přibližování k těm mým. Stejně tak jako odpoledne.

Mluvil tak sladce.

,,Notak. Udělej mě šťastným." Šeptal mi do polibků.

Pomalu a jemně jsem ho hladil po zádech.

Jakoby se to právě teď nemělo stát na dveře kdosy zaklepal.

,,Princi vaše matka přichází." Rychle jsme se od sebe odtrhly.

Vstal jsem z jeho postele a čekal než dorazí královna.

,,Oooo můj drahý." Vtrhla do pokoje s otevřenou náručí, čekající na obětí.

Poklonil jsem se a odešel jsem do své malé komúrky.

Liam pov

,,Matko" Pozdravil jsem ji. ,,Co to tu vy dva provádíte?" Tato otázka se mi dvakrát nezamlouvá.

,,Co si myslíš matko?"

,,Jsem ráda, že máš přítele, ale mohl by sis najít i někoho sobě rovného. Nebo by jste se nemuseli stýkat zrovna v tvé komnatě."

Je skvělé, že nás nepodezřívá.

Louis pov

,,Tak už to přeci udělej." Zdálo se mi jako bych sténal, ale do toho jsem měl ještě daleko.

Harold, který si zatím pečlivě prohlížel a prohmatával mé tělo se jen pousmál.

,,A máš tu ochranu?" Polonahý jsem vstal a hledal ve svých šuplících. Nikde, ale nic nebylo.

,,Promiňte, ale v tomto případě budu z naší společné noci muset upustit." Řekl a začal si oblékat košili.

,,Hned přestaň s tím co děláš!" Přiblížil jsem se k němu a zhodil ho zpátky na postel.

,,Snad si nemyslíš, že mi budeš pořád odporovat!" Byl jsem rozčílený.

V jeho očích jsem zase viděl tu jiskru.

Pomalu mi začíná docházet její smysl výskytu. Rajcuje ho to.

Jeho triko jsem mu roztrhl a on vypadal rozlobeně.

,,Už ani slovo!" Přikázal jsem.

On se mi i tak vzepřel.

Přehodil mě tak, že jsem ležel pod ním a držel mi zápěstí.

Pak jej pustil a začal si nazouvat své boty.

,,Co si myslíš, že děláš?!" Zuřil jsem.
,,Já myslel, že nemám mluvit." Odpověděl.

To byla poslední kapka.

,,Jestli si myslíš, že tě nedám zavřít mýlíš se." Na truc jsem se tedy rozhodl zavolat stráže.

,,Stráže." Zařval jsem z plna hrdla.

Ti vtrhli do mé komnaty a čekali na další rozkazy.

Stylman se na mě otočil tou svou překrásnou tváří a já zahleděl jak mu jeho oči zase září.

Čekal jen co udělám dál. Vypadal, že se snad nebude ani vzpírat.

,,Chopte se ho. Hoďte ho do toho nejhoršího koutu žaláře!" Takto zněl můj rozkaz.

Byl jsem rozlobený. Přímo rozzuřený.

Chytli ho a věci co si nestihl posbírat zde zůstali ležet.

Při tom jak ho vleky z komnaty pryč se nejenže nevzpouzel, ale ani nemukl.

Jen se díval s vášní. S vášní v očích.

Zase psala úžasná pandiklk