Návrat Krysaře 2 - případ osmý

Kapitola čtvrtá

„Krááááááá."

Někdo by mohl říct, že krkavci jsou ti nejodpornější ptáci na světě.

„Kráááááááá."

A tenhle šílený zvuk plný hrůzy a bolesti, umírání a krve, se mu vkradl do hlavy, do čehosi, co by se dalo považovat za sen, ale byla to jen nechutná a odporná noční můra.

A pak ta strašlivá rána.....

Lee se probral. Jen s námahou otevřel oči, musel do toho investovat prakticky veškerou svoji sílu, hlava ho bolela jako střep a cítil snad všechny svaly ve svém těle. Nad sebou uviděl jen bílý strop, kolem sebe bílé zdi a ten zvláštní zápach dezinfekce a lyzolu mu hned napověděl, kde se nachází. Nemocnice, jak jinak.

Bílý, smutný a nudný pokoj s jednou postelí působil dost depresivně, ale na nemocnicích nebývá nikdy nic veselého. Na chvíli zavřel oči a snažil se poskládat střípky toho, co předcházelo jeho pobytu zde.

Jeli s Nickem z blázince, byl zase hrozný provoz, přijížděli k té křižovatce...a pak se ozvala strašlivá rána. Něco jim prolétlo předním sklem. Byla to vteřina, jediný okamžik, který rozhodl o tom, jestli přežijí nebo ne. Ten okamžik, ve kterém si vzpomněl, co Nick viděl v jedné ze svých vizí a ve kterém se musel rozhodnout, co udělá a jak na to zareaguje. Život nebo smrt.

Jenže zbytek už si tak nějak nepamatoval. Zoufale si to snažil vybavit, ale momentálně jeho paměť trochu stávkovala. A pak mu došlo, že je v pokoji sám. Vyděsil se k smrti.

Nick!!

V panice se chtěl posadit, ale hned při prvním pokusu zasténal bolestí. Jeho tělo kladlo nevídaný odpor každému pohybu, připadal si, jako by ho přejel tank. Nebo minimálně dva, hezky za sebou, tam a zpátky. Až teď si všiml, že má na sobě navlečené to nevkusné nemocniční pyžamo a v předloktí zapíchnutou jehlu od kapačky.

„No no, kam se ženete, detektive?" Doktor Harvill vkráčel do pokoje a přísně se na Leeho podíval.

„Ani se neopovažujte zvednout, okamžitě si zase lehněte. Dokud nebudeme mít jistotu, že nemáte otřes mozku, tak se z postele nehnete." Jeho přísnému hlasu a pohledu si Lee netroufal odporovat, ale...

„Kde je Nick? Teda můj kolega?" vyhrkal ze sebe a doktor Harvill se usmál.

„Ach tak, ten je vedle na ošetřovně. Je v pořádku, nemusíte se bát, má jen pár škrábanců. Měli jste z pekla štěstí, pánové, jako vždycky. Ale asi vám tady brzy zřídím nějaký V.I.P. pokoj," pravil s mírným sarkasmem a sklonil se na Leeho, aby ho ještě jednou prohlédl.

„Udělali jsme vám rentgen a další vyšetření, všechno by mělo být v pořádku. Nejste vážně zraněný, ani nemáte nic zlomeného ani žádné vnitřní zranění, což je dobře. Jste jen oba potlučení, a pořádně," pravil a zkontroloval jehlu, kterou měl Lee zapíchnutou v předloktí.

A vzápětí se na prahu objevila známá postava. Nick se na Leeho usmál, a lehce unaveným a vratkým krokem došel až k jeho posteli. Vypadal o něco líp než Lee, ale na obličeji měl pár tenkých krvavých škrábanců a jednu ruku měl obvázanou. Byl pobledlý a vypadal ještě unaveněji než dnes ráno.

„Vy si tady ještě dnes poležíte, detektive," pravil Harvill Leemu, ale ten zavrtěl hlavou.

„Ne, to nejde, doktore, máme práci." Chtěl odporovat, ale měl smůlu.

„Vždycky máte práci a vždycky je to děsně důležité. Dokonce důležitější než vaše zdraví. Jeden den si vás tu nechám, a pokud bude všechno v pořádku, zítra ráno vás pustím, detektive," řekl přísně a vypadalo to, že se snad i rozčílí. A než Lee stačil něco namítnout a vůbec otevřít pusu, Nick to rozhodl za něj.