Návrat Krysaře 2 - případ osmý

Kapitola šestá

Vyjeli z těch zpustlých smutných ulic, a brzy je to hodilo do normálního světa uspěchaného a zadýchaného velkoměsta. Odpolední provoz byl našlapaný jako vždy.

„Tak to nám opět k ničemu nebylo. No nic, ještě řekneme Alexovi, aby jí trochu proklepl finanční záznamy. Jestli nám nelhala, jen pro jistotu, co vy na to?"

Woodová nebyla s výsledkem jejich výslechu spokojená, ale to se dalo očekávat. Chytali se každého stébla, kterého mohli, ale tak nějak už dopředu se dalo předpokládat, že na tu zdravotní sestřičku asi nic víc nevyšťourají. Od Kima vcelku žádnou odpověď nečekala, ten se soustředil na řízení a už podle jeho výrazu Woodová odhadla jeho odpověď. Ale zezadu se neozvalo vůbec nic, což upoutalo její pozornost natolik, aby se otočila. Nick prostě usnul, hlavu měl opřenou o opěrku, oči zavřené a vypadal bledě a unaveně.

„Měl být doma, ne tady, musí toho mít taky dost, po tom všem."

Kim jen mrkl do zpětného zrcátka a dál se věnoval řízení. Jenže teď už bylo pozdě, mířili si to rovnou do jejich kanceláří, protože práce pořád měli ještě práce nad hlavu. Nechala Nicka spát a doufala, že to pracovní tempo ještě nějakou dobu vydrží. Trapné bylo, že ho potom museli vzbudit, ale Nick to zvládl s úsměvem a velkým hrnkem silné kávy, který mu uvařila Jane.

Hned jak strčili nos do dveří, už na ně mávl z kanceláře Paulson.

„Už je tu šéf, asi mu budete muset vysvětlit, co se tu děje. Ale až za chvíli, teď tam řeší ten ptačí nálet z dnešního odpoledne. Je dost naštvanej," pravil, ale to nebylo víceméně nic nového. To byl pořád. Z jejich šéfa měli stažený zadek úplně všichni, a Nick s Woodovou věděli, že první na řadu přijdou oni. Či spíš Nick, protože to byl jejich starý případ.

Rozhodli se strategicky vyčkat, až je jejich nerudný a naštvaný šéf pozve dál sám a zapluli do kanceláře k jejich ajťákovi Alexovi. Stručně ho zasvětili do situace a Alex se okamžitě vrhnul do svého počítačového světa, ve kterém se vyznal jen on. Nick se usadil i s hrnkem kafe na židli a trochu závistivě ho sledoval. Byla to neskutečná rychlost, s jakou vyskakovala na obrazovce monitoru různá okýnka. On byl rád, že zapne počítač a dostane se do jejich databáze.

Alex chvíli řádil v online světě jako černá ruka a pak si vzdychl.

„No, není tu nic, co by bylo podezřelé. Účet má na skoro na nule, platí kartou, jsou tu hodně nákupy v lékárnách, něco málo v obchodě. Vypadá to, že žije od výplaty k výplatě. Jinak nic. Žádný jiný bankovní účet, žádné spoření, nic. Ta holka nemá ani cent navíc."

Řekl jim vlastně jen to, co už věděli. Tahle holka byla asi čistá jako lilie a bohužel, nepadlo na ni ani smítko podezření.

Pozvání do šéfovy kanceláře dostali asi o dvě hodiny později.

„Jste magnet na maléry," zavrčel na Nicka, když mu, za vydatné asistence Woodové, odvykládal, co se tu za jeho nepřítomnosti dělo.

„Takže Bell? Máte důkazy?"

„Ne, pane, zatím žádné nemáme, ale my s touhle variantou musíme počítat. Ostatně, nebylo by se čemu divit, zničili jsme jeho práci, dostali ho do blázince, takže nás zřejmě nemá moc rád. Dá se předpokládat, že se nám chce pomstít, pane," vysvětloval mu Nick a Dickson si to pěkně všechno vyslechl.

Nakonec to dopadlo tak, jako vždycky. Tudíž jim dal volnou ruku s tím, že mu musí všechno okamžitě hlásit. Nechával je pracovat, dával jim do určité míry volnost a tím lepší práce byla potom odvedena. Tahle jeho metoda cukru a biče byla už léty osvědčená.