Návrat Krysaře 2 - případ osmý

Kapitola pátá

„Kamže to jedeme?" otázala se Woodová, když společně nasedli do auta. Kim se ujal řízení a Nick vytáhl z kapsy papírek s adresou Eve Williamsové.

„Na tuhle adresu, snad tam ještě bydlí," strčil Woodové papírek a ta adresu ukázala Kimovi. Kývl, tak nějak zhruba věděl, kde by to mohlo být a zbytek trasy by mu Woodová našla na telefonu. Přece jen, bylo to dost velké město, neznali ho nazpaměť.

„Určitě nechceš jet domů, Nicku? My bychom to s Kimem vyřídili. Možná by sis měl taky odpočinout, fakt toho na vás bylo v poslední době trochu moc," zkusila mu Lynn smířlivým hlasem nabídnout trošku jiný program dnešního dne, ale Nick odmítl.

„Ne, jsem v pořádku, Lynn. Nesmíme zbytečně ztrácet ani minutu. Ten chlap je pořád někde tam venku a bůhví, co zase plánuje," povzdechl si.

Útoky byly dost razantní a stupňovaly se, ten příští opravdu nemusí přežít. Musí být obezřetní a hlavně rychlí. Jenže, on byl pořád krok před nimi a nikdy nevěděli, odkud přijde další rána.

„No, jak myslíš," ozvalo se z předního sedadla povzdechnutí. Asi neměla sílu ho přemlouvat a taky na to neměla čas. Vtíravá melodie od One Republic jí upozornila na příchozí hovor. A vyřízeno měla hodně rychle.

No čau, co se děje....no, nazdar...tak to se máme na co těšit....čau.

Nick, doposud hledící z okna, zpozorněl. Típla telefon a ušklíbla se.

„Jo, pánové, tak nám končí klidné časy. Paulson už volal Dicksonovi, vrací se zpátky ze služebky. Prý aby se podíval na ten bordel, co jsme tady zase udělali. Copak my za to můžeme? Za to může ten šílenej chlap, ne my," rozhodila bezradně ruce, kdežto Kim se usmál.

„Většinou můžeme, tak si nestěžuj. A kromě toho, bude lepší, když tu bude, kdyby se zase něco podělalo. Nemluvě o tom, že si bude muset vyřídit ten problém s posledním útokem, naše tiskové oddělení si s tím asi moc dobře neporadilo," pravil naprosto klidně, jako by se nechumelilo. 

No, něco pravdy na tom bylo. Woodová sice ještě chvíli brblala, že jsou v tom nevině a za všechno může ten bláznivý dědek, ale i tak bylo pravděpodobné, že výslechu v šéfově kanceláři se nevyhnou.

Jenže, nebyl čas přemýšlet o tom, co bude, až se šéf vrátí, ani prázdnému civění z okna na ulice. Kim přibrzdil a byli na místě. Nenacházeli se zrovna v té luxusní části města, naopak, z ulic a domů okolo nich čišela chudoba na sto mil daleko. Domy to byly staré, místy oprýskané, zdobené grafity a nicneříkajícími čmáranicemi. Domy, které by byly určitě vděčné, kdyby je někdo udržoval a staral se o ně. Ale to byla na tomto místě spíš utopie. Nepříliš čistá okna doplňovaly balkony, které byly z větší část zaplněny starým harampádím, a moc místa na posezení na nich nezbývalo. Jedinou ozdobou této ulice byly nevábně páchnoucí kontejnery přeplněné odpadky a podivné postavičky opírající se o ty omšelé zdi domů.

„Tady," ukázala Woodová na jeden z domů a Kim zastavil. Postavička s černou kapucí na hlavě si hladově prohlédla jejich černé SUV, a zřejmě si rychle přepočítávala, za kolik by se dalo střelit vybavení a nové pneumatiky.

„Na co koukáš," zavrčel na postavičku Kim, vystupující z auta, a ta se raději ztratila z jejich dohledu. Tady s poldama nikdo nechtěl nic mít. Ale do domu šel nakonec jen Nick a Woodová, Kim naznal, že raději počká u auta. Opřel se o něj, sjel drsným a nesmlouvavým pohledem tvrdého poldy ostatní podivné postavičky, které nenápadně vykukovaly z okolních domů, a zapálil si.

Vevnitř byl dům stejně tak omšelý jako zvenčí, snad ještě hůř. Jedna blikající žárovka sotva mohla osvětlit tmavou chodbu. Poštovní schránky byl nepopsané a omlácené, výtah žádný, a tak museli hezky po svých, chodbu po chodbě, byt po bytu.