Návrat Krysaře 2 - případ osmý

Kapitola třetí

„Myslím si, že jsi měl ještě odpočívat, klidně to zvládnu i sám."

Lee se téhle myšlenky nevzdal, a ještě ráno ji Nickovi předložil, jako takový rezervní plán na dnešní den. S Woodovou a Kimem by se o všechno postarali a on by mohl ještě v klidu odpočívat. S tím samozřejmě narazil, což i předpokládal, Nick o tom nechtěl ani slyšet a přes Leeho protesty si stejně prosadil svou.

Prokousávali se městským provozem, poznamenaným začínajícím jarem, které sebou sice neslo příjemnější počasí, ale bohužel i počínající opravy místních komunikací a uspěchaným raním provozem. A to bylo peklo. Lee zasakroval, když narazil na další objížďku a cesta do blázince se jim krapet protáhla.

„Jsem unavený, ale tohle se týká nás všech. Zvládnu to," trval si Nick zarputile na svém i během cesty. Ano, byl ještě šíleně unavený a pořád se mu chtělo spát, ale teď museli držet pohromadě za každou cenu. Nemohl v tom Leeho a Woodovou nechat samotné.

„No, raději bych tě viděl v posteli," zabručel Lee.

„Nepovídej, opravdu?" ozvalo se trochu rozverně vedle něj, a Lee nevěřil vlastním uším.

„Tak na tohle myslíš během služby?" zakroutil očima, a Nick vedle něj se začal smát.

„Jistě, a ty ne?"

Spiklenecky na Leeho mrkl, ale další konverzaci na toto téma moc rozvádět nemohli, protože se jim nějakým zázrakem podařilo dorazit na místo.

„Počkej večer," utrousil Lee, ještě když vystupovali z auta a Nick se křenil. Jenže, legrácky musely stranou, teď se museli soustředit na důležitější věci.

Přivítala je velká cedule s nápisem II. Psychiatrická léčebna Agertown a poměrně velký a rozsáhlý areál, čítající asi deset větších budov a rozhlehlý, velmi pěkně upravený park. Na vrátnici byli nasměrováni na ředitelství a cestou potkávali bíle oděný personál a občas i nějakého toho pacienta. Prokousat se šílenými byrokratickými požadavky a manýry až k informacím, které chtěli, jim trvalo celou hodinu a ani nepočítali dveře, na které museli zaklepat a znovu a znovu vysvětlovat svůj požadavek. Nakonec byli úspěšní a paní v desátých dveřích je nasměrovala do budovy číslo šest, oddělení 4, doktor Davis. Budovu našli po dalších deseti minutách a správné oddělení po dalších deseti.

„Pan doktor má zrovna vizitu, ještě minimálně hodinu," sdělila jim usměvavá sestřička. „Ale sem na oddělení vás pustit nemůžu. Počkejte si dole ve vestibulu, já mu o vás určitě řeknu."

Usmála se a zabouchla jim dveře před nosem. Nic jiného jim nezbylo než si sednout, dát si kávu z automatu a prostě čekat. Ale dočkali se poměrně brzy, sám doktor Davis si je vyzvedl už za třičtvrtě hodiny a odvedl si je do své ordinace.

„Ach ano, Bell," promnul si bradu, když je Lee představil, usadili se na židle, a sdělil mu, proč ho vlastně hledají.

„Ale to je lékařské tajemství, to bych vám neměl říkat," pravil velice vážně, ale na to byl Lee připraven.

„Máme soudní příkaz," zamával doktorovi před nosem papírem, který mu ještě během noci obstarala Woodová. Tohle měl velice dobře nacvičené, protože to dnes udělal už nesčetněkrát. Byla to jediná věc, která je mohla bezpečně a bez překážek dovést až k cíli.

„Dobrá," vzdychl doktor a otočil se k počítači. Chvíli tam cosi hledal.

„Tady to je," hlesl, dál zrak upřený na rozzářený monitor.

„Chceme vědět všechno, doktore, i ty sebemenší detaily. Všechno může být důležité," řekl Nick a doktor pokýval hlavou.

„Inu, těžko říct, co by pro vás mohlo být důležité. Bell Oskar, ročník 1959. Přivezla ho sem policejní eskorta, byl podezřelý z ublížení na zdraví s následkem smrti u dvou osob. Hm, a tady je ještě útok na policejní důstojníky," recitoval text z počítače a Lee nenápadně protočil oči a mrkl na Nicka.