Shledání

~ 3. kapitola ~

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Yamagushi:

Při večeři jsem se už loučil s naději, že by Tsukki přijel.
Chtěl jsem alespoň naposled pohlédnout do těch jeho oříškových očích a nechat se jimi unášet, tak jako kdysy.
Vím, proč nechce přijet. Kvůli ostatním, nesnášel je a věřím tomu, že je nesnáší pořád ale kvůli mě by mohl přijet. To už ani mě nesnáší? Co jsem mu provedl, že se mi tak straní, že mi ani neodpovídá na zprávy.

Deset let. Celých dlouhých deset let čekám na odpověď. Čekám až příjde nebo až ho potkám a až mi řekne důvod proč spálil most za našim přátelstvím.

"Hey, co se děje?" Zeptal se známý hlas. Otočil jsem se po hlase a vedle mě se usadil Hinata. Už to nebyl malý zrzavý kluk ale o kousek větší mladý muž, ta barva vlasů mu zůstala. Ale co měl ještě navíc, byly jeho bicáky, které v tom černém tričku nešly přehlédnout.

Sklonil jsem se zase k talíři. "Vypadá to, že Tsukki nedorazí." Zamumlal jsem a dál se hrabal vidličkou v jídle.

"Nestrácej naději." Ozvalo se přes stůl. Byl to Kageyama. Taky už nevypadal jako kluk s vraždícím pohledem, nýbrž muž, který je připraven pomoct svým přátelům.

"Vsadím boty, že je na cestě sem." Dodal Hinata a poplácal mě po rameni.

Pak jsme se všichni přesunuli do společenské místnosti a tam už začala zábava. Tanaka, Suga, Daichi a Kiyoko se bavili spolu.

Hinata a Noya zkoušeli karaoke. Kageyama a Asahi si povídali a já si povídal s Yachi.
Vzpomínali jsme na staré dobré časy, hlavně na veselé historky.

"Ahoj." Zaznělo ode dveří a všichni jak na povel ztichli. Rozhlédl jsem se, proč je tady takové ticho až jsem pohledem narazil na Tsukkiho, který stál ve dveřích.

Měl své blonďaté vlasy trochu delší a nové brýle ale stále to byl on. V celé své kráse.

Chvíli mi to trvalo ale nakonec jsem se s výkřikem jeho jména rozeběhl k němu a hned jsem se na něj pověsil. Bylo to tak spontání, až jsem se trochu začervenal.

Čekal jsem, že mě obejme nazpět, nestalo se ale zase mě nestřepal nebo nebyl nějak naštvaný, že narušuji jeho osobní prostor.

Daichi mu dal klíče s číslem 11 a Tsukki odešel si vybalit. Uvažoval jsem jestli mám jít za ním nebo ho nechat tak.
Nakonec jsem se jen díval jak odchází do pokoje.
Třeba už je pozdě šťourat se v minulosti. Přece jen je to deset let. Může být co já vím, třeba ženatý a může mít i svou rodinu.

"Sugo, Tsukki bude mít hlad. Máme ještě nějakou večeři?" Optal jsem se Sugy, který stál vedle mě.

Mile se na mě usmál a vzal mě kolem ramen s pobídnutím abych šel s ním.

Nachystali jsme mu večeři a já se nabídl, že mu to donesu na pokoj. Suga s tím problém neměl.

S talířem jsem šel k jeho pokoji a zaťukal.
Na vyzvání jsem vstoupil dovnitř. "Napadlo mě, že budeš mít hlad, tak jsem ti donesl něco na zub." Oznámil jsem nesměle.

✨ To be continued…✨