Shledání

~ 19. kapitola ~

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Yamagushi:

Nevnímal jsem co se se mnou děje.
Zaslechl jsem jen hlasy ale vůbec jim nerozuměl. Najednou vše utichlo a slyšel jeden jediný hlas, ten na kterém mi záleželo nejvíce. Známý hlas, který jsem v tuto chvíli potřeboval slyšet. Ten hlas byl pro mě jako balzám na mou duši. Byl to Tsukkiho hlas.

"Tadashi. Odpusť mi to." Vyšlo z jeho úst tak bolestně.

Co bych mu měl odpouštět a proč? Nedávalo mi to smysl.

Chtěl jsem otevřít oči ale nešlo to. Chtěl jsem ho nějak ujistit, že je vše v pořádku ale byl jsem strašně slabý. Třásl jsem se snad vyčerpaním nebo zimou, sám ani nevím.
Jediné co jsem měl na mysli, že musím nějakým způsobem ujistit Tsukkiho, že je vše v pořádku.

A bylo?

Nebylo a může za to jediný člověk. Čert aby ho vzal!

Ráno jsem se probudil a zamžoural očima. Byl jsem ve svém pokoji v penzionu. Na nočním stolku stál hrnek a hned jak si ho všiml, jsem pocítil strašnou žízeň.
Chtěl jsem se posadit ale nemohl jsem. Ruce,  natažené přes celou hruď a na břichu spočívala Tsukkiho hlava. Seděl na židli u mé postele a přes záda měl přehozenou deku.
Co tady dělá? Co se včera stalo?
Hlava mě bolela jako bych měl kocovinu a měl totální okno. Proboha snad jsem nepil?
Zapojil jsem mozkové závity aby mi pomohly si rozvzpomenout a zadíval se do stropu.

Pamatoval jsem si jen, jak jsme byli s Tsukkim na procházce, po rozhovoru s Kuroem a pak ode mě utekl, vrba, pláč, zima a Tsukkiho prosba ale na žádný alkohol si nepamatuji.

Stočil jsem pohled na Tsukkiho bestarostnou tvář, kterou měl natočenou na mě. Jemně jsem se usmál a opatrně ho pohladil po vlasech. Byl tak krásný.
Nechtěl jsem ho vzbudit a taky se povedlo.

Zaslechl jsem jemné poklepání na dveře a následně se objevila Sugova hlava. Nejdřív se rozhlížel po pokoji než přejel pohledem na mě. Rty se mu roztáhly do úsměvu a pak se zarazil, když si všiml Tsukkiho jak ještě spal. Pak se tlumeně uchechtl nad jeho nepraktickou polohou.
Vešel do pokoje a hned za ním i Daichi, který se tvářil ustaraně ale když viděl můj úsměv, tak si s úlevou oddychl.

"Ahoj," Pozdravil mě Daichi šeptem. "Jak se cítíš?" Zašeptal hned na to Suga a než jsem stačil Daichimu odpovědět na pozdrav, už mi sahal rukou na čelo. "Ahoj, jde to." Odpověděl jsem šepotem a na důkaz se usmál. "To je dobře. Máme tě vysvobodit?" Pronesl Daichi a pohledem se podíval na Tsukkiho.
"To zvládnu sám, děkuji." Odpověděl jsem s úsměvem. "Dobře, donesu vám snídani a teplý čaj." Oznámil mi Suga a z nočního stolku vzal hrnek, pomalu se vyplížili z pokoje.

Já se ještě chvíli koukal na Tsukkiho krásnou tvář, než jsem ho jemným pohlazením začal probouzet. "Tsukki," Vyslovil jsem polohlasem.
Tsukki se začal se zamrčením probouzet a při zvednutí hlavy sikl bolesti a promnul si zátylek.
"Dobré ráno." Pozdravil jsem ho a pomalu si na posteli sedl.
"Dobré," pozdravil na zpět a pak se na mě starostlivě zadíval.
"Jak ti je?" Zeptal se a tak jako Suga, mi přiložil ruku na čelo. S úsměvem jsem sundal jeho ruku a držel ji ve své dlani.
"Je mi lépe. Bolí mě ještě trochu hlava ale jinak mi je lépe." Odpověděl jsem.
"Co tě to napadlo, zůstávat venku v dešti." Optal se Tsukki klidným hlasem.
Vzal mou tvář do svých dlaní. "Víš jak jsem se bál?" Řekl jemně.
Bál se o mě? Proč?
"Proč ses bál? Co se včera stalo?" Zeptal jsem se nechápavě. Možná, že ví to, na co já si nedokážu vzpomenout.

Tsukki mi věnoval nechápavý pohled a spustil ruce dolů. Hned mi ten dotek chyběl. Nadechl se, vydechl a spustil. Nestačil jsem se divit. Já usnul pod vrbou v dešti a nebýt Tsukkiho, tak bych tam ležel do teď.

Teď jsem chápal, proč ta starostlivost.

Měl jsem na jazyku ještě jednu otázku ale měl jsem strach ji vyslovit i když touha říct ji byla obrovská.

"Tohle už mi nedělej, prosím." Dodal Tsukki tlumeným hlasem. Ani se mu nedivím, že se o mě tak bál. Být na jeho místě, zachoval bych se stejně nebo i hůř.

Rukou jsem sevřel povlak peřiny a sklopil pohled na ruku svírajíc povlak.
"Co ti mám odpustit?" Zeptal jsem se tiše a pohlédl na něj. Jeho pohled prozrazoval překvapení. Bylo jasné, že tuhle otázku nečekal.

Vyrušilo nás jemné klepání na dveře a vzápětí vešel do pokoje Suga se svým zářivým úsměvem a se snídani na tácu. "Dobré ráno." Popřál a položil tác na noční stolek.
"Máte tady snídani oba a čaje. Tak posnídejte." Poručil nám něžně.
"Jo a Tadashi, ty budeš dnes ještě v posteli a Tsukki, Daichi má naplánovanou tůru po okolí. Přidáš se?" Zeptal se Suga s rukou na klice.
"Dnes ne." Odpověděl Tsukki.
"Tušil jsem to. No nic budu dole v kuchyni." Oznámil nám a odešel z pokoje.

Tsukki mi podal hrnek s čajem. Děkovně jsem se na něj usmál a vzal si od něj hrnek. Upil jsem a lahodně přivřel oči.
Krom lahodného čaje nám Suga přinesl pečivo se skvělou pomazánkou a nakrájenou zeleninou. Uvědomil jsem si, že jsem měl už i hlad.

Po snídani jsem se optal Tsukkiho, co bych mu měl odpustit a díval se na něj z přima do očí. Snažil jsem se v nich nestrácet a na Tsukkim bylo vidět jak usilovně hledá slova na mou otázku.

✨ To be continued…✨