Shledání

~ 30. kapitola ~

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Tsukishima:

Yamaguchi sice chvíli protestoval, když jsem mu nařídil aby si vzal mikinu, ale nakonec si ji stejně vzal. Nechci aby zase něco chytil, ať je to cokoliv.
Ještě než jsme vyrazili ven, zastavili jsme se v kuchyni ohlásit náš odchod.

,,Jdeme na chvíli ven." oznámil jsem Sugawarovi, který už chystal večeři.

Otočil se na nás a usmál se.

,,Jasně, ale nebuďte venku moc dlouho." řekl a zase pokračoval ve vaření.

Kývl jsem a šli jsme.
Procházeli jsme se po okolí a přitom si užívali teplého večera. Nemohl jsem si pomoct, ale při téhle příležitosti jsem si vzpomněl na náš první ročník na střední škole. Byl to asi ten největší obrat v mém životě. Kromě volejbalu jsem si velmi oblíbil i toho zelenovláska vedle mě. Byla to skutečně změna. A to i pro něj. Když ho porovnám s tím, jaký byl a jaký je teď, tak je taky jiný. Změna k lepšímu pro oba.
Podíval jsem se na Yamaguchiho vedle mě. Mohl jsem říct, že je zamyšlený stejně tak, jako já.

Už už jsem se chtěl zeptat na co myslí, ale najednou se začal strašně smát.

,,Čemu se tak směješ...?" zeptal jsem se ho zmateně.

Tadashi se ještě chvíli smál a pak se uklidnil.

,,Jen jsem si vzpomněl na náš první den na střední. Přece jak Hinata s Kageyamou sestřelili tu paruku zástupce a ta přistála na Daichim." vysvětlil a zase se začal smát.

Na ten den si vzpomínám. Sice jsme u tohohle zrovna nebyli, ale drby se šíři rychle, takže už v podstatě ten den jsme věděli, že Hinata a Kageyama jsou vyloučení z tělocvičny. Taky jsem se nad tím pousmál. A nejen kvůli té vzpomínce, ale i Yamaguchiho smích mě donutil se smát.
Po chvíli se uklidnil úplně, ale úsměv na rtech mu pořád zůstal.

,,Přál bych si to vidět naživo. Musel to být úžasný pohled." poznamenal jsem a koutkem oka se podíval na mého společníka.

Tadashi jen zakroutil hlavou, něco jako; Ty se nezměníš. Ale nic neřekl, jen se víc usmál.
Najednou jsem ho vzal za ruku a zastavil se.

Yama udělal pár kroků vpřed, ale taky se zastavil, když cítil tah na své ruce. Otočil se na mě a nechápavě na mě koukal. Stále jsem držel jeho ruku a přistoupil blíž. Pár centimetrů před ním jsem se zastavil. Rukou, co ho držela jsem se pomalu přesunul k jeho bradě, kterou jsem následně pozvedl tak, aby mi koukal do očí. Tu druhou jsem mu omotal okolo pasu a přitáhl ještě blíž, takže mezi námi nebyl ani kousek místa.
S každým mým dalším krokem byl červenější a červenější. Abych pravdu řekl, taky jsem trochu rudl.
Díval jsem se mu přímo do očí a pak se pomalu začal přibližovat. Mou akci opakoval, tak jsem začal zavírat oči, ale něco nás přerušilo.
Ze zadní kapsy mi začal docela nahlas vyzvánět telefon. 'Proč je to vůbec tak nahlas?' Měl jsem v tu chvíli chuť ho hodit proti zdi. Asi tomu odpovídal i můj výraz, protože se Yamaguchi zasmál.

,,Vem to." řekl s úsměvem.

Velmi nerad jsem ho pustil, vzal mobil ze zadní kapsy a vzal to.

,,Kluci, tak kde jste? Večeře už je hotová." ozval se Sugawara z druhé strany.

I když jsem ho neviděl, tak jsem ale dokázal říct, že se ksichtí.

,,Jo, už jdeme." odpověděl jsem asi jako když odpovídá puberťák svojí mámě a vytípl to.

Povzdychl jsem si a založil telefon zpátky do zadní kapsy u kalhot. Yama se zase zasmál. Pak se postavil na špičky a políbil mě na rty.

,,Tak pojď." řekl když se odtáhl, vzal mě za ruku a táhl mě zpátky, odkud jsme přišli.

✨ To be continued…✨