Život nebo smrt

1 kapitola

Vždycky se to stane a dneska to nebylo ničím jiné. Zmlátili mě, a proto jsem se zase dostala na záchod do kabinky. Vyhrnula jsem si tričko a tam jizva od krve. Sáhla jsem si na ni a začala jsem brečet. Vzpomněla jsem si co se stalo a děje pořád:

Sedím v poslední lavici a dělám že neexistuju, ale omylem mi spadla tužka. Všichni se otočili a já věděla, že je po mě. První se zvedly holky, bylo jich sice jenom 5, ale přidali se k nim i kluci. Uzavřeli kroužek a já byla střed. Začali přes sebe ječet. Byli to sprostárny, výhružky, a hodně dalšího. Pak mě začali nenápadně štouchat a najednou se to zase zvrtlo v mlácení. Jeden kluk si vzal nůžky a přejel mi po boku. Bolelo to, a proto jsem věděla že tam bude jizva. Když ze mě na chvíli zpustili zrak utekla jsem na záchod.

Aspon, že to neviděla učitelka. Koukla jsem se na svoje ruce. Celé byli pokryty zelenými a fialovymi modřinami. Musím to nějak zamaskovat před rodiči, vzala jsem tašku a začala hledat šminky. Našla jsem nějaký korektor. Hned jsem si to nanesla na kůži, dala jsem tam toho snad tunu, ale už to tak není vidět. ,, Co to děláš řekni to a neskryvej to!!! " řve na mě můj andilek. ,, Jen to nech. " zařve čert. A tak se tam zase hádají. Nemám ráda ani jednoho, i když jsou to mé přeludy beru je jako jediné přátele. Jsem to, ale pořáně zoufalá.

Už je hodina a já jsem furt na záchodě a čistím si rány. Vzala jsem si tašku na záda a vyběhla ze záchodu na chodbu. Rozhledla jsem se a utíkala po schodech pryč. Otevřela jsem dveře a vyběhla směrem k lesu. Ještě že naše škola má vedle sebe les, tedy mé utočiště.

Sedám si na pařez. Hlavu skloněnou do rukou, potichu brečím. Když trochu přestanu rozlehnu se. Vidím jak se v lese něco hnulo. Nebojím se tolik lesa jak školy, protože vím že v lese nežije nic tak nebezpečného jako lidi ve škole. Tak jdu směrem k tomu, ale ono to uteklo a zase tu jsem sama, zase žádná společnost. Chvilku jen tak stojím bez hnutí. A pak slyším svoje jméno. ,, Nino, Nino. " Mám tam jít? ,, Seš normální otoč se a běž pryč než se ti něco stane! " kára mě můj anděl. Ale čert jenom kývne ať jdu. Jako vždy poslechnu čerta.

Šla jsem asi 10 minut, ale nikoho jsem neviděla, jenom slyšela. Začala jsem se bát, ale i přes strach jsem šla dál. Hlas ztichl a já se začala rozhlížet. Došla jsem doprostred lesa. Na strome seděla veverka. Slezla a utíkala přede mnou. Šla jsem za ní jako by mi mohla říct co to bylo. Fakt směšné. ,, Kam si myslíš že jdeš?! "  kárá mě andílek s nakrcenym nosem. Nevsimam si ho, tak jako vždy.

Veverka zmizela a přede mnou je vysoká skála. Kam asi zmizela ta veverka? Přece se nevypařila, ne? Ptám se sama sebe. Najednou už zase slyším ten hlas tak sametový a jemný. Ale vychází z té skály. Nohy mě vůbec neposlouchají. Stojím a čumím na skálu když najednou slyším svůj mobil. Mamka mě volá. ,, Ano mami. " ,, Kde jako jsi? " to ne táta sebral máme zase mobil. ,, Už jdu domů. " ,, Tak dělej ty parchante. " a tipl to. Chudák máma, co ji zase provedl, že ji dokázal vzít mobil. Obrátila jsem se na patě a běžela domů.

Asi za 20 minut jsem byla před domem. Otevřela jsem si. ,, No pojď sem. " zařval táta. Musím ho poslechnout minule jsem dostala páskem. Instinktyvně jsem si sáhla na záda a ucítila pod rukama tlak, ucítila jsem zase ten pásek.

Přišla jsem do kuchyně. ,, No konečně. Kde ses courala?! " řekl už mírným hlasem. Koukla jsem se na mamku zase dostala facku, protože seděla na gauči zády ke mě a nekoukla se na mě jakoby se styděla. ,, Tak kde!!! " to už zařval. ,, Byla jsem ve škole. " řekla jsem potichu. Táta nic na to. Teda ne táta, ale nevlastni otec. Můj pravý táta umřel ve válce a já s mámou jsme se museli odstěhovat. Bylo mi tehdy 10 let když jsme se sem přistěhovali. Los Angles je nadherne město, ale bohužel jsi mamka našla priserneho pritele, ale dřív než ho lépe poznala tak se s ním vzala. A je vidět že toho lituje. Mamka nemá práci protože nevlastní táta řekl: Žena je od toho aby sloužila doma. Tak se musí trápí doma. Venku nebyla ani nepamatuje.                                     Táta na mě ještě něco hulákal, a pak mě poslal do pokoje. Celou dobu jsem myslela na ten les a tu skálu. Pomalu, ale jistě se mi zavírali oči a tak jsem usnula. Ve spánku jsem furt slyšela svoje jméno. Nino, Nino pojď ke mě......