Život nebo smrt

3 kapitola

No to je něco. Rozhlížela jsem se kolem dokola. Skála se tyčila všude kolem, ale uprostřed byl život. Stromy, zvířata, řeky, to všechno tu bylo. Tenhle kousek lesu není děsivý ani ošklivý, je to ráj jak pro mě tak pro všechny. Ale tu veverku jsem nikde neviděla, pouze slyšela ten hlas. ,, Nino, Nino pojď ke mě. " ,, Ale kam? " zaječela jsem do prázdna. Určitě začínám halucinovat, bohužel mi někdo odpověděl. ,, Běž za svým srdcem. "  Tak tomu se říká fajn odpověď, ale moje srdce si právě teď vychutnáva tu krásu. No ale za zkoušku nic nedám.

Šla jsem k tomu životu teda lesu. Chvilku jsem jen tak bloudila až jsem uviděla jezírko a u něho vrbu. A tam stála vrba, ale byla zlatá. Zlatá? Můj sen si ze mě začíná utahovat. Neviděla jsem větev jak jsem byla zamyšlena a tak mě flákla. Au. To není sen, protože to fakt pekelně bolí. Šla jsem k té vrbě. Hádej te kdo tam stál. Ta veverka a jedla oříšek. Připadala jsem si jako v pohádce. 

Bohužel tu krásu přerušil můj budík v mobilu. ,, To ne! Škola už skončila. Musím jít. " zaječela jsem a začal šílet. Otočila se a běžela. Jak jsem běžela slyšela jsem ten hlas jak mi dává sbohem. Rychle jsem proběhla jeskyni. A vlezla do té malé dírky. Hned co jsem byla venku rozběhla jsem se domů. Prosím at není táta doma. Prosím! 

Přibehla jsem před dům. Úplně zadychana jsem vešla dovnitř. Táta ještě nepřišel, díky bohu. Nadechla jsem se a cítila úžasnou vůni. Mamka něco peče. ,, Ahoj mami, co to děláš? " přišla jsem k ní a objala ji. ,, Ahoj, peču buchtu. A co škola? " Co na to řeknu? ,, Řekni pravdu. Že tě šikanují, že jsi našla v lese něco úžasného. A nelži! "  prosí  mě můj anděl. ,, Něco si vymysli a vem si tu buchtu. A nikdo tě nešikanuje! " skáče do toho čert. Ale vlastně má pravdu. Mamka má starostí dost. ,, Nemá pravdu. " ječí anděl. Ale to už se vymlouvam. ,, Bylo to úžasný. Nepsali jsme z ničeho. " řekla jsem a vzala si tu buchtu. Koukla jsem se na mamku a usmála se. Nic nepoznala.

Pak jsem šla do pokoje. Když jsem otevírala dveře všimla jsem si něčeho neobvyklého. Byli tu další dveře. Jen tak z ničeho nic. Vím že tady nestáli. Pustila jsem kliku a šla k těm druhým. Otevřela jsem je a za nima byla knihovna. Tak to je dost ujeté. Před chvílí skála a za ní les a ted je v našem domě knihovna. Bylo tam asi přes 100 knih. Miluju knihy vždycky se líp uvolnim, ale táta mi je všechny spálil, prý se kvůli nim nesoustředím na učení.

Vešla jsem dovnitř a začala si knihy prohlížet. Jedna kniha mě velice zaujala. Jmenovala se Tajemná vrba. Na obrázku byla ta samá vrba jako v tom lese, jak říkám ujeté. Vzala jsem si ji a vrátila se do pokoje. Ale než jsem ji začala číst tak dole praskli dveře. Táta je doma a začne sekec mazec. Knihu jsem dala pod postel, kdyby náhodou přišel nahoru, a běžela dólů. ,, Ahoj. " řekl táta. ,, Ahoj. " řekla jsem. Lehl si na gauč a pustil si televizi. ,, Kafe. Hned! " zaječel a u toho luskl prsty. Mamka zareagovala a už nesla kafe a buchtu. ,, Hmm. Dobrý. " Mamka si oddechla, mlátí ji i za to, že nemá dobrou buchtu. Chtěla jsem jít, ale táta mě zavolal zpět. Asi mám průšvich, pásek už ne! ,, Co ve škole? " Jenom škola. Trochu jsem se uklidnila. ,, Nic tati. " ,, Dobrý, tak běž. " Já jsem přímo vyletěla do svého pokoje. Rychle jsem našla tu knížku. Lehla jsem si na postel a začala číst.

Z té knížky jsem si vzala to, že exzistovala jedna vrba co pomáhala dětem, kteří měli nějakej problém.Koukla jsem se na budík a bylo 6. No tak ještě hodina a bude večeře. Otevřela jsem notebook. Koukla jsem se na svoji knížku. Ano, píšu knížku, protože je to můj unik před realitou. Najednou se otevřeli dveře, v nich stal táta. ,, Ty šmejde, nemáš co jiného na praci?! " zařval. Přišel ke mě a vzal mi notebook. ,, Ne ten je můj. " Radši bych to vzala zpátky, protože mi na pravé straně tváře přistála ruka. Au... to bolí. ,, A zkus mi ještě jednou vzdorovat! " zařval a praskl dveřmi. Lehla jsem si na postel, vzala si polštář a začala brečet. Nějak se mi podařilo v tom zmatku usnout.

Ráno mě probudil budík. Oblékla jsem se a vzala si batoh. Běžela jsem ke dveřím, vzala si boty a vyběhla ven. Přišla jsem před školu, ale nějak jsem tam zase nechtěla. Počkala jsem až se zazvoní, a pak teprve vešla. Sedla jsem si do lavice u okna. Měli jsme matematiku, která mě nebaví, a proto tak koukám z okna. Roste tam velký dub a na něm. Můj bože, já mám asi halucinace. Na jedné větvičce byla ona... ta veverka. Celou dobu na mě koukala-asi.

Skončila hodina a já vyletěla ze třídy. Otevřela jsem dveře a přede mnou stala ta veverka. Nevšímala jsem si ji a vyšla k lesu. Celou dobu jsem ji neviděla. Až když jsem stála před skalou a začala hledat tu díru. Když jsem ji našla, rychle jsem do ní vlezla, proběhla jeskyni a běžela lesem. Až když jsem uviděla vrbu vzpomněla jsem si na tu knížku. Šla jsem k ní a pohladila jsem ji. Něco se stalo, protože jsem měla úžasnej pocit. Štěstí, radost... Přesně jak to psali v té knížce. Měla jsem takovou radost, že jsem začala tančit a pobrukovat si písničku. Ten potok a ten vánek nadherne se to spojilo do mého broukání. Viděla jsem jak na mě veverka kouká a přitom zase něco jí. Začala jsem se křenit. Jak jsem tam tak tančila zahlédla jsem postavu. Přestala jsem a koukala na křoví, kde byli vidět jenom zelené oči. Kdo to je? Co tu chce? ....

Předem se omlouvám za chyby. Doufám že se vam to líbí. :)