Život nebo smrt

2 kapitola

Brzy ráno mě probudil pláč. Věděla jsem že táta už odešel a tak se mamka musela vyplakat. Věděla jsem to, protože to dělala tedka dost často.

Koukla jsem se na budík, bylo teprve 6 ráno. Vstala jsem a šla za mamkou. ,, Nino. " řekla potichu. ,, Promiň nechtěla jsem tě probudit. " začala se omlouvat. Nic jsem ji na to nerekla, protože potřebovala utěchu a někoho kdo je silný. I když já nebyla nemohla jsem ji to přiznat. Lehla jsem si k ní a vzala ji do náruče. Mamka začala ještě víc brečet. Když tam tak brečela, začala jsem přemítat jaký byl můj pravý otec. Možná by i tohohle "tátu" zbyl a byl by náš hrdina. Škoda že jsem si musela vždycky říct KDYBY.

Musím jít do té nechutné školy. ,, Já vím už musíš jít. Tak běž at nepřijdeš pozdě. " řekla už s mírným úsměvem. Šla jsem do pokoje vzala si tašku a do školy. Stejně bych nejradši zůstala s mamkou a byla ji utěchou a podporou, ale prý to nejde. Už jsem to zkoušela tolikrát.

Došla jsem tam jako první. Sedla jsem si, a pak už čekala na ty obličeje zkřivené odporem a na to až mě budou mlátit. Když přišli hodili tašky na zem a rozběhli se proti mě až mě povalili. A je to tu. Chvilku na mě koukali, ale už je to omrzelo a tak začali do mě kopat, mlátili mě a řvali. Jedna holka mi něco nakreslila rtěnkou na čelo.

Když už toho nechali dáli jako že se nic nestalo. Jako vždy jsem utekla na záchod aniž by mě viděla učitelka. Koukla jsem se do zrcadla a málem jsem začala brečet. Měla jsem skoro napůl rozřízlí ret, fialové modřince a všude krev. A na čele napsaný: Kurva zde. Rychle jsem se opláchla a vzala si na sebe pár šminek abych to zamaskovala. Můj dobrý anděl se plácl do hlavy a to mělo znamenat ,, co to má znamenat, řekni to! " Nevnímám to.

Konečně se zazvonilo na hodinu a tak jsem vyšla ze záchodů. Běžela jsem do třídy. Otevřela dveře a v nich už stala paní učitelka. ,, Nino zase pozdě. To už je za tento týden po třetí. " řekla. ,, Omlouvám se paní učitelko. " řekla jsem. A nějakým způsobem jsem ji obešla a šla si sednout. Hodina proběhla normálně. Až teda na ty psaníčka. ,,Ty děvko, jestli to řekneš zabijutě!! " a nebo ,, Počkej po hodině. Budeš nás prosit o milost. Nikdy jsi sem neměla lést! " Začala jsem se bát. Co asi udělají? Bude to horší jak předtím? Proč mi to dělají? Ta poslední otázka mě zarazila. Proč? Na kus papírku jsem se jich zeptala proč to dělají. Ihned přišla odpověď. ,, Je to zábava. Ty krávo jedna. " Slzy už se mi drali na povrch. Zábava je, když někdo ze sebe dělá magora aby tě rozesmál, ale tohle mi vtipné nepřišlo ani trochu. Nakonec jsem slzy zadržela až do konce hodiny.

Když učitelka odcházela šla jsem projistotu s ní. Otočila jsem se a videla jak jsou nasrani. Někteří dokonce naznačovali usty: Jsi mrtvá. A proto jsem se rozběhla po schodech dolů. Otevřela dveře a pomalým krokem šla zase k lesu. Vzpomněla jsem si na ten včerejšek a na tu skálu. Došla jsem před les a chvilku čekala jestli neuslyším ten hlas, ale ono nic. A tak jsem šla dál. Díky bohu ze jsem si vzpomněla kde je ta skála.

Stala jsem před ní. A už jsem slyšela ten nádherný hlas. ,, Nino, Nino. " začala jsem hledat odkud jde ten hlas, ale nikdo nikde nebyl. Po chvilce jsem si všimla zase ty veverky. Najednou se rozebehla přímo k té skále, vždyt naboří, ale najednou byla pryč. Cože, jak to že  je pryč? Šla jsem ke skále a začala na ni šahat, nevím proč, ale asi protože přece neuletěla ta veverka. Šla jsem dál a furt se dotýkala té skály, až najednou jsem ucítila průvan u nohou. Sklonila jsem se a tam malý otvor tak pro mě. Rozhlédla jsem se jestli mě někdo nešpehuje. ,, Kdo by tě asi špehoval? " naříká můj čert. Anděl se jen zakymácel, otočil a zmizel. Taky dobrý. Nadechla jsem se a začala se soukat do té díry. Když jsem byla na druhé straně, vešla jsem do jeskyně. A nejednou tam stála ta veverka. Koukla se na mě a otočila hlavou jako at jdu za ní. Já asi sním. Ale i přesto že asi sním jdu za ní. Vidím světlo ta jeskyně skončila a za ní. Wow!! To je snad sen...

( Viz. obrázek )