Život nebo smrt

4 kapitola

Koukala jsem se jí přímo do očí. Najednou se keř rozhýbal a vyletěl z něj pták. Lekla jsem se a omylem zabrkla, bum na zem. Za ním vyběhla ta osoba. Byla to holka asi stejně stará jako já. Má blondaté vlasy a zelené oči, na mě je až moc vysoká. ,, Drahokame, kam zase letíš?! " zaječela. Ten pták letěl k té veverce, asi byli kamarádi. Což je naprostá šílenost. ,, Ahoj, já jsem Nina. " řekla jsem, vstala a podala ji ruku. Jen na mě oněmněle koukala. ,, Ahoj, jsem Rebeca. " řekla tak potichu. ,, Co tady děláš? " ptala jsem se. ,, To samé co ty. " Jak to myslí? Vždyt nevím co tu dělám já. ,, Četla jsi taky tu knihu. " Tak to je divné, jak to proboha ví? Přikývla jsem. ,, Ta vrba mě pomáhá. Umřela mi mamka. Táta se sice stará, ale... " ,, To je mi líto. " ,, A co ty? " No já ani nevím. ,, No asi mě ve škole šikanují. A táta mě mlátí. " ,, Jak asi. Ta veverka je tvoje zachránkyně. " Co?! Koukla jsem se na tu veverku. Právě teď si hrála s tím ptáčkem. Jak roztomilé, ale zároveň divné. ,, Každý kdo má nějaký problém ukážou se mu zvířata, a pak ukážou tuhle jeskyni. " ,, Aha " nic jiného jsem na to neřekla, protože mi došla slova. ,, Já mám Drahokama a ty... " Koukla se na tu veverku. ,, Jo to je... " Jak se asi jmenuje? Najednou jsem uslyšela hlas. ,, Jmenuji se Illa. " Moje brada spadla až na zem a Rebeca se trochu zahihňala. ,, Už jsi pochopila, že každý rozumí svému zvířátku? " ptala se pobaveně Rebeca. ,, Teď už ano. Jo a jmenuje se Illa. " ,, Ahoj těšíme. " řekla na tu " mojí " veverku, ta pro jistotu vylezla na strom. ,, Hele když už jsme se tu potkali. Nebudeme kámošky? " nabídla jsem ji. ,, Ale já....Nikdy jsem neměla kámošku. " řekla smutně, když mě to tak napadlo moji jediní přátelé byli anděl, čert a máma. ,, Neboj já taky. " ,, Tak to moc ráda. " zašvitořila a já ji objala. Šli jsme se projít. Co jsem zjistila chodí jsem už 2 měsíce, docela dlouho. Naučila se tu malovat, když mi ukázala skicák, mohli mi oči vypadnout z důlků jak byli krásné.

Došli jsme k velkému stromu, který byl hned přes jezírko naproti vrbě. ,, Tohle je můj bunkr a útočiště. " a ukázala nahoru do korun. Tam byl malý domeček, teda ne zas tak malý, ale palác to taky nebyl. ,, Slyšela jsi to? " poslouchala jsem, ale nic. ,, Ne. " a pokrčila rameny. ,, Pojď za mnou. Honem! " Běžela jsem za ní do keře a vyčkávala. ,, Tady jsem tě viděla asi před dvěma dny, teda ne tady, ale naproti. " řekla. Ona mě šmírovala, šmírák jeden. Illa byla vedle mě a Drahokam na ramenu Rebeci. Koukali jsme se a uslyšeli praskání větví. A najednou před námi stala malá brunetka. Ona nás samozřejmě neviděla, ale my ji ano. Před ní seděl králík, tak že taky má problémy. Už jsem chtěla vstát, ale sáhla po mě Rebeca. ,, Ne, ona musí sama. " řekla. ,, Co musí sama? " ptala jsem se, ale Rebeca mě utišila zvednutou rukou. Chvilku jsme jen tak koukali. Ona si po chvilce začala povídat s tím králíkem, fakt je to dost ujeté. To už, ale Rebeca pomalu vstala a šla k ní. Rychle jsem se postavila a nemotorně šla za ní. Ta brunetka se lekla, tak jako já, aspon v tom nejsem sama. ,, Ahoj, já jsem Rebeca a tohle je Nina. " řekla a ukázala na mě. Mávla jsem na ni. ,, Ahoj, já jsem Kesidy a tohle je Samantha. " řekla. ,, No tohle je Drahokam a Illa. " pověděla jsem a ukázala na ptáka a veverku. Kesidy byla trochu mimo a tak Rebeca začala vysvětlovat. Koukla jsem se na hodinky. To ne škola už dávno skončila. ,, Ahoj už musím. " řekla jsem a běžela pryč.

Za 10 minut jsem byla doma. Otevřela jsem, ale táta nebyl doma. A mamka asi spala, protože jsem ji nikde neviděla, a tak jsem šla do pokoje. Sedla jsem si na židli a koukla z okna na parapetu byla Illa, ta mě taky začíná šmírovat. Otevřela jsem ji okno a Illa poslušně šla ke mě na klín. ,, Jsem moc ráda, že tě tu mám, ale ozvat jsi se mohla dřív. " řekla jsem. ,, Já taky a čekala jsem na správnou situaci. " a koukla se na mě. Furt jsem si nezvykla, že umím s ní mluvit. A tak jsme si povídali. Divné si povídat s veverkou, když v tom najednou jsem slyšela zabouchnout dveře. ,, Táta, honem pryč! " Otevřela jsem okno a Illa odešla, teda zůstala na větvi. Lehla jsem si do postele jako že spím. Slyšela jsem kroky, a pak jak někdo otevírá dveře. ,, Má štěstí, že spí. " udělal si táta a práskl dveřmi. Zůstala jsem ležet, protože jsem si potřebovala srovnat myšlenky. Dneska mám dvě nové kamarádky. A i nové zvířátko mám, takové nezvyklé. Jak úžasný den, ale zítra už vážně musím do školy. A tak jsem usnula z přemýšlení, doopravdy.
Hnedka co jsem se probudila šla jsem do školy. Vešla jsem do třídy a tam byli kluci, kteří vypadali naštvaně. ,, Simulantka dorazila. " řekl jeden a ukázal na mě. ,, Tak ji jdeme ukázat kdo je tu šéf. " a šli naproti mě. Jeden mě uhodil do břiha a druhý do zad. Spadla jsem na zem a myslela si, že se už nezvednu. ,, Hele kluci tady jsem donesl nějaké kameny. " a držel jich pár v ruce. Neměla jsem šanci je zastavit ani ječet o pomoc. Začali je po mě házet a jeden kámen, byl docela velký, spadl mi na hlavu. Ležela jsem tam na zemi, i když už přestali. Slyšela jsem jak někdo přišel a klečí tedka u mě. Ale pak jsem viděla černo, která mě nedovolila nic vidět.

Probudila jsem se na pokoji. Rozhlédla jsem se a poznala, že jsem u školní zdravotnice. Znala jsem to tady dobře, strávila jsem tady každý den aspoň 5 minut. Chtěla jsem vstát, ale bolela mě hlava, břicho, všechno. ,, Počkej rodiče už jsou na cestě. " řekla zdravotnice. Najednou se otevřeli dveře a v nich táta. Vzal mě za ruku a odvedl do auta, nemohla jsem protestovat, i když mě bolela hlava. V autě bylo podivné ticho jako před bouří.

Přijeli jsme domů a tam to začalo, ta bouře. ,, Ty jedna kurvo, já musím pracovat a ne jezdit pro tebe. Jsi stejná děvka jako tvoje máma. Vypadni do svého pokoje. A jsi 2 týdny bez oběda. " zaječel a já utekla do pokoje. Spadla jsem do postele a začala brečet. Já už to nedám, nedám, nedám. Musela jsem usnout, abych se prospala.

Nějakým zázrakem jsem usnula. Zítra jsem šla do školy, ale ještě před tím mě táta střískal páskem, tak že jsem měla krvavé záda. Ve škole jsem dostala asi 20 facek a pohlavků. Když skončili byli na sebe hodně pyšní. A takhle to šlo 2 týdny a já se každý den přesvědčovala, abych se nezabila dobrovolně.
Už jsem to, ale nemohla vydržet. Máme třídu ve 4 patře, tak že pro mě paráda. Byla jsem tu sama a tak jsem otevřela okno. Co to dělám? Chci skočit? Ne, ano, ne, ano, ne, ano. Stoupla jsem si do okna a slyšela jak už jdou spolužaci do třídy a jak učitelka sem běží. Ale nestihla to skočila jsem. A tma, hnusná černá tma.
Probudila jsem se na nějaké posteli, vstala jsem, ale co to moje tělo leží furt a já na sebe koukám... Do prdele já jsem mrtvá. Koukla jsem se na přístroj a ukazoval, že už nedýchám. Najednou jsem uslyšela ten hlas. Přistoupila ke mě žena. ,, Máš velmi těžký život a chci se tě na něco zeptat. " ,, A na co? " ptala jsem se. ,, Chceš žít nebo ne. Tvůj život je hnusný nikdo by takový nechtěl. A tak si vyber život či smrt. " Co to do háje. Co si vyberu? Já chci umřít, proto jsem skočila, ale přitom nechci. Mám nový kámošky, ale už teoreticky nežiju. Co budu dělat? ...