I wanna be alone /Taekook/ CZ

~1~

Jsem Jeon Jungkook. Dnešním dnem jsem ukončil 1. ročník střední školy v Busanu. Už nadále nebudu chodit na stejnou školu, protože se stěhujeme do Seoulu. Nejsem šťastnej z toho, že se musíme stěhovat. Vůbec se mi nechce. Nový lidi, nová místa a ještě k tomu nová škola. ,,Jak já to nenávidím!" křikl jsem a bouchl pěstí do stolu, který ještě nebyl naložený v autě s ostatním nábytkem.

,,Uklidni se Jeone nebo odevzdáš mobil!" okřikla mě matka. Hned se mi nahrnuli slzy do očí. Jsem strašně přecitlivělý člověk. Na druhou stranu jsem i dost výbušný a v tom občas spočívají mé hádky s matkou.

Matku mám rád, ale když se mezi námi něco zvrtne a ona se se mnou poháda a potom se mnou nemluví, tak bych nejraději vraždil.

,,Jeone nasedni do auta a vyrážíme," rozkázala mi matka a tím mě odtrhla od myšlenek. Vzal jsem si do uší svoje sluchátka a pustil jsem si hudbu, jelikož nenávidím mluvit s lidmi a o dotecích vůbec nemluvím. Mám strašný strach jít vynést odpadky nebo jít něco nakoupit. Nedokážu tomu pomoct a možná proto mě matka nemiluje, tak jak bych asi potřeboval.

Nasedl jsem do auta a onen auto se dalo do pohybu. Auto řídil cizí člověk, takže jsem si pustil hudbu víc nahlas a odvrátil pohled k oknu. Po nějaké době jsme dojeli a auto zastavilo u nějakého paneláku.

,,Tak tady to je," řekl řidič a podíval se na matku sedící na místě spolujezdce. Ta s poděkováním a mírným úsměvem vylezla z auta. Když se takhle usmívá je nádherná a na první pohled milá, ale kéžby to bylo i realitou.

,,Jeone, vylez už z toho auta! Nebaví mě ti všechno říkat třicetkrát!" okřikla mě matka a já vylezl z auta s tím, že se mi znovu začali zalévat oči slzami. ,,Přestaň fňukat a pojď pánovi pomoct s tím nábytkem," řekla a to mě zabolelo u srdce. Pokaždé když se naštvu, zesmutním nebo se více namáhám mě začne bolet na hrudi. Mám slabší srdce už od narození a často mě to trápí.

Nakonec jsem tomu muži pomohl odnést všechen nábytek přes výtah až do sedmého patra bílo-fialového paneláku. Kdybych tomu muži nepomohl, čekala by mě potom další hloupá a nesnesitelná hádka s matkou.

Porovnali jsme nábytek v našem novém bytě, tak aby se tam dalo aspoň chodit. Porozhlédl jsem se po bytě a zjistil jsem, že je docela malý. Je tu kuchyň spojená s jídelnou, obývák a tři pokoje, kde dva pokoje mají svou koupelnu a třetí ne. Doufám, že můj pokoj bude jeden s tou koupelnou.

,,Jeone, ty máš pokoj až na konci chodby a máš tam i svojí koupelnu...jdi tam a vybal si věci," řekla matka a já přikývl.

Otevřel jsem dveře pokoje a už tam byla postavená postel, skříň a naproti okno a pod tím psací stůl se židlí. Jsem rád, že ten pokoj je ve tmavě šedé barvě, protože nejsem úplně do světlých barev.

Vybalil jsem si věci do skříně, jelikož to bylo pouze oblečení a nějaká hygiena do koupelny. Je něco okolo osmé večer a já jsem po tom všem stěhování a vybalování dostal docela hlad. Rozhodl jsem se jít do kuchyně a vzít si jídlo.

,,Mami, mohl bych si vzít něco k večeři? Mám hlad," oslovil jsem matku, která se opírala o linku. Snažil jsem se o upřímný úsměv, ale ona se na mě pořád jen mračila.

,,Nemáme tu nic...můžu něco objednat, ale můžeš něco jen do 3 000 wonů," (cca 55 kč)
jen jsem přikývl a výběr jídla jsem nechal na ní, protože někdy se trefí dobře. Matka jídlo objednala a potom už jsme jen čekali...