I wanna be alone /Taekook/ CZ

~17~

Taehyung Pov

Ošetřil jsem Yoongimu ránu na hlavě, nebylo to nic vážného jen menší škrábnutí o roh šuplíku. Jungkook mezitím na gauči usnul. Roztomilý... Yoongi si šel lehnout k sobě do pokoje a já se rozhodl spát na zemi vedle gauče na, kterým spí Jungkook. Jelikož to bezmocné tělíčko leží blbě zkrouceně, rozhodl jsem se ho vzít do náruče a dát ho na druhou stranu gauče. Položil jsem ho a přikryl dekou, kterou mi Yoongi donesl, než zalezl do pokoje. Vedle Jungkooka bylo ještě trochu místa, že bych se tam vešel, ale když vím jak moc nemá rád dotyk, tak si raději lehnu na zem vedle gauče.

Usnul jsem zcela rychle, jelikož vím, že vedle na gauči spí Jungkook. S ním se cítím strašně dobře a to jsme tak nějak kámoši jen dva dlouhé dny plné problémů.

(......)

Ráno mě probudi šťoucháni do ramene a já nedobrovolně otevřu oči a prsknu ,,Co zas je?!" Všimnu si ale, že to byl Jungkook a hned se na něj omluvně podívám. ,,Promiň Jungkookie, nedošlo mi, že jsi to ty," on se jen pousmál a pokýval na souhlas. ,,Furt nemluvíš?" zeptal jsem se a on zakroutil hlavou. Je to divné a vůbec se mi to nelíbí. Jakto, že Jungkook jen tak nemůže mluvit? Musím to vyřešit, chci slyšet jeho hlas, ale takhle ho asi neuslyšim. Vstanu ze země a Jungkook pozoruje každý můj pohyb. Vyzvednu Jungkooka do náruče a přitisknu si ho víc na sebe. On na mě hodí nechápavý pohled. ,,Jedeme do nemocnice, nelíbí se mi to, že ještě nemůžeš mluvit," on se ale zamračí a ukáže prstem, že chce položit na zem. Nedošlo mi, že už může choditc, ale i tak jsem s ním v náručí došel až ke dveřím, kde jsem ho teprv položil nohama na zem.

Yoongi ještě nejspíš spí, protože je teprve půl šesté ráno. Obuli jsme se a vyrazili jsme k autobusové zastávce pár stovek metrů od Yoongiho bytu. Šli jsme v tichosti, protože sám se sebou fakt mluvit nehodlám. Strašně mě to štve, že Kook nemůže mluvit. Ten jeho nádherný hlásek mě vždy uklidňoval, ale teď jsem strašně na nervy a ještě mě Kook ani nemůže uklidnit.

Došli jsme na zastávku a hned jsme mohli nastoupit do autobusu. Jungkook si sedl k oknu aby byl co nejdál od cizích lidí a já sedím tedy víc dovnitř. Kook měl celou dobu otočenou k oknu a mě ujížděl pohled na jeho bledou tvář. Nejspíš mu není moc dobře z toho co se stalo včera. No, stejně jedeme do nemocnice, tak tam ho vyšetří celkově.

Po 40 minutách cesty autobusem, jsme se dostali před nemocnici do, které jsme následně vešli. Zamířili jsme si to na pohotovostí oddělení a naštěstí jsme tu jediní. Jungkook si sedne na židli a já taky, ale o jednu dál než je Kook. On se na mě nechápavě podívá. ,,Nemáš rád dotyk..." řeknu trochu otráveně, protože ani nemám náladu na to mluvit a neočekávat odpoveď jeho nádherným hlasem. On posmutněle sklopí hlavu a chápavě přikývne. Doktor vyjde ze dveří a já vstanu, to samé Kook.

,,Dobrý den chlapci, co se vám stalo?" zeptá se a já ukážu na Jungkooka, který má zabodnutý pohled v podlaze. Ach...on opravdu nenávidí cizí lidi.

,,Dobrý den, můj kamarád ztratil hlas," oznámím doktorovi a on na mě zděšeně koukne.

,,Jak to? Stalo se něco?"

,,No, včera byl v šoku a nemohl se pár hodin ani pohnout, ale mluvit nemůže do teď," odpověděl jsem.

,,No...při velkém šoku je nehybnost zcela normální, občas je to spíše bezvědomí. Můžu se zeptat, když se dostal do šoku...byl při vědomí?" optá se a já přikývnu. Když Kook usnul tak jsem se bavil s Yoongim co se stalo při ošetřování jeho rány. Vím, že to způsobil Yoongi nějakým úchylným dotykem a to mě dost rozčiluje.

,,A-ano byl," zakoktám se.

,,Dávejte mu pít teplý čaj a ať hodně spí. Dám vám prášky, které by měly uvolnit krk a Jungkook by měl znovu začít mluvit. Může to trvat méně než týden, avšak jen pokud to budete dodržovat," řekne a otočí se s tím, že jde pro ty prášky.

,,Tak vidíš Kookie, za pár dní zase uslyším tvůj hlásek," šeptnu mu u ucha a když se odtáhnu tak si všimni, že celý zrudne a sklopí hlavu co nejníž to jde.

,,Tady to máte a pokud chlapec za týden stále nebude moct mluvit, přijďte. Pokud bude v pořádku můžete jen zavolat. Mohu poprosit o vaše a chlapcovo jméno?" zeptá se doktor a já přikývnu. Letmo kouknu na Kooka a zpátky na doktora.

,,Kim Taehyung a přítel je Jeon Jungkook," řeknu a Jungkook sebou cukne. Nedošlo mi co jsem právě řekl, ale z Jungkookovo pohledu jsem přečetl, že se nejspíš nedožiju zítřka.

,,Dobře pane Kime, postarejte se dobře o svého přítele aby si s vámi mohl co nejdříve povídat. Napíši vám oběma omluvenky do konce týdne, tedy pokud chcete, ale pro mladého Jeona by bylo nejlepší zůstat doma a společnost mu opravdu pomůže," oznámí nám doktor a Jungkook děkovně přikývne.

,,Dobře, děkujeme pane doktore," poděkuju a když mi doktor podává prášky na Jungkookovi hlasivky tak mi nabídne druhou ruku.

,,Jsem Kim Seokjin. Můžeme si tykat?"

,,Kim Taehyung, těší mě Seokjine," řeknu s úsměvem, přijmu jeho ruku a jemu se vytvoří ještě větší úsměv, než měl před chvílí.

,,Mě taky, Tae. Mějte se oba a někdy někam můžeme zajít," řekl Seokjin a my jsme se rozešli ke dveřím, jenže jsme zaslechli ránu a po zemi a kolem našich nohou se rozletěli střepy. ,,O-omlouvám se, položil jsem tu sklenici špatně a spadla," omluvil se a já se v duchu uchechtnul. Seokjin vzal lopatku a smetáček a klekl si na zem. Začal zametat a když se na nás trochu provinile podíval, tak jsem mu věnoval úsměv a on mi ho oplatil.

,,Tak my jdeme a už nic nerozbij...zatím, Seokjine," rozloučím se s ním a Jungkook mu zamává. Vyšli jsme z ordinace a Jungkookovi zazvonil v kapse mobil. Vytáhl ho a na displeji se ukázalo jméno...

Matka