I wanna be alone /Taekook/ CZ

~8~

Taehyung Pov
Jungkook má už 20 minut zpoždění a já začínám mít strach aby se mu něco nestalo. Nedalo mi to a rozeběhl jsem se do školy, vběhl jsem na první záchody, protože to bylo první místo co mě napadlo a spadl mi kámen ze srdce. Kook stojí u umyvadla a kousek od něj....Jimin? Tak ten mi tady chyběl....

,,Jimine! Jdi od něj!" okřikl jsem růžovovláska i když jsem věděl, že není jako Yoongi a Kookovi by neublížil. Snad...

,,Kime, nic mu neudělám. Jen jsem ho přišel varovat," odpověděl mi klidně, ale já i tak měl ruce sevřené v pěst s v očích mi plály plameny vztekem.

,,T-tae..." upozornil mě tiše Kook a já se na něj podíval. Určitě poznal, že mám o něj starost, ale i že jsem naštvaný.

,,Kookie pojď," přišel jsem ke Kookovi, chytl ho za ruku a odtáhl ho ven před budovu školy. Stáli jsme před školou a všiml jsem si jak se Kook třese, podlamují se mu kolena, ale stále se na nich drží. Slzí mu oči a najednou začal padat k zemi. Snažil jsem se ho chytit dřív než by dopadl a způsobil si otřes mozku. Chytil jsem ho pár centimetrů nad zemí a přitáhl si ho okamžitě do objetí.
,,Kookie, jsi v pohodě? Udělal ti Jimin něco?" zeptal jsem se ho, protože pokud mu něco ten hajzl udělal tak to nepřežije! Kook jen zakroutil hlavou a odtáhl se ode mě.

,,J-jen ten Jimin se mě d-dotýkal a já n-nenávidím doteky," když to dořekl tak jsem se na něj nechápavě podíval. Nevěděl jsem, že mu dotyk tak vadí...cítim se strašně. Zvlášť teď když jsem ho vtáhl do objetí. Musel se cítit hodně špatně. Achjo...

,,P-promiň nevěděl jsem to...teď jsem se tě dotýkla až moc, že? Kdybych to věděl, tak přísahám, že bych na tebe ani nesáhl," po mé omluvě se Kook rozbrečel. To jsem mu ublížil tím dotykem až tak moc?

,,N-ne...t-ty mi n-nevadíš," vydal ze sebe mezi vzlyky. Podíval se na mě, trochu zčervenal a pootevřel pusu aby mohl něco říct. ,,M-můžu tě ještě o-obejmout?" zeptal se a já se pousmál na tím jak je teď roztomilý. Kývl jsem a vtáhl jsem si ho do objetí. Je v mém objetí tak droboučký a křehký.

Tomuhle stvoření nesmí nikdo ublížit a Yoongi už vůbec ne, ten by ho zničil. Budu si ho muset hlídat! Říkal jsem si v hlavě a po chvilce jsem se odtáhl.

,,Ještě si něco zařídím a jsem tu. Dej mi pět minut a buď tu ano?" Kook jen kývl a já se rozeběhl do školy. U skříněk stál Jimin, přesně ten koho hledám. ,,JIMINE!" vyjekl jsem na něj a on se lekl.

,,K-kime...c-co se stalo?" vykoktal ze sebe a to mě ještě víc naštvalo. Přirazil jsem ho na skřínky a on tiše sykl.

,,Radím ti NESAHEJ na Kooka!" varoval jsem ho. Jimin je sice můj kámoš, ale když jsem vzteklej, nedokážu se ovládat.

,,N-nebudu. S-slibuju," za jeho otravný koktání jsem mu vlepil facku. On se hned chytil za levou tvář, která tu ránu schytala.

,,Jimine..ať jsi nebo nejsi můj kámoš, nebudu na tebe milej. Buď s Kookem dobrej kámoš, ale jestli mu ublížíš...seš mrtvej," odtáhl jsem se od něj a odešel jsem za Kookem, který na mě čekla před školou.
Ještě než jsem vyšel ze školy, slyšel jsem vzlyky a ano, byly to Jiminovi vzlyky, ale mě v tu chvíli zajímal jen čekající Kook. Vyběhl jsem za ním a on se trochu lekl až sebou cukl. ,,Měli bychom jít, určitě na tebe doma už někdo čekal," chytl jsem ho za ruku a chtěl jsem se rozejít, ale on mě za onen ruku zatahal a donutil mě zastavit.

,,Doma mě nikdo nečeká a ani nemůže, protože matka je v práci a bude tam na celý měsíc, takže jsem doma sám," řekl a zesmutněl. Je mi ho líto, že musí být doma sám. Vypadá jakoby se bál, každé malinké věci nebo události. Je strašně osamocený a možná proto je to tak velkej introvert...

Jungkook Pov

Spadl mi úsměv, když jsem mu musel říct, že jsem věčně sám. Nerad jsem sám a strašně se všeho bojím. Sousedů (obecně všech lidí), jakých koliv zvůků a bouřek... po každé při bouřce myslím, že omdlim strachy, ale nikdy se mi to nepovede i kdybych chtěl, aspoň bych ty hlasité a nepříjemné zvuky nemusel poslouchat.

,,A ty tam hádám nechceš být sám, že?" zeptal se Taehyung a tím mě vytrhl z myšlenek. Nechápal jsem co tím myslí, tak jsem ho pobídl pohledem, aby mi to trochu zkonkrétnil. ,,Mohl bych jít třeba k tobě, aby jsi tam nebyl pořád sám," nedokázal jsem ho odmítnout, když mě dnes zachránil před Yoongim. Přikývl jsem na souhlas a Taehyungovi se rozzářily oči. Furt mě držel za ruku, tak jsem ji rychle stáhl a on se tiše uchechtl jako bych to neměl slyšet, ale to byl na omylu. Oba jsme se nakonec rozešli ke mě.

Celou cestu jsme jen mlčeli, ale bylo to fajn nejít sám a nebát se i když Taehyunga znám jen chvíli a viděli jsme se jen dvakrát, ale i tak asi kvůli jeho chování na mě působí ochranářsky.

Po 10 minutách cesty parkem, jsme došli k bílo-fialovému paneláku. Vytáhl jsem klíče z kapsy od mikiny, odemkl a vlezli jsme do výtahu s cílem vyjet do sedmého patra. Výtah zapípal s tím, že nám oznamoval, že jsme dorazili do cílového patra. Vylezli jsme z výtahu a stáli jsme mezi dvěma dveřma. Jedny dveře vedly do bytu mé matky, kde bydlím momentálně sám, když je matka v práci, a na nich napsáno ,,Jeonovi". Naproti našim dveřím byl druhý byt ve, kterém nikdo nebydlí. Alespoň pro zatím, třeba se někdo přistěhuje. Jen ať to není nikdo od mafie...no to bych se raději spáchal sebevraždu a jsem si jist, že bych to dokázal.

Po chvilce, kdy si Taehyung prohlížel chodbu, jsem odemkl a otevřel. Vešli jsme do bytu a zuli se. Bylo strašně trapné ticho dokud ho Taehyung neprolomil. ,,Máte to tu hezky zařízené," pochválil to tu a já jen přikývl.

,,M-máš hlad?" zeptal jsem se, protože sám mám obrovskej hlad.

,,Jo, pomůžu ti," řekl a na tváři se mu objevil jeho boxy úsměv. Došli jsme ke dveřím do kuchyně s jídelnou. Jsou zavřené. Nevím proč, nezavíral jsem je ráno...