I wanna be alone /Taekook/ CZ

~15~

Yoongi se ode mě znovu odtáhl, tak aby mi viděl do očí, ale pořád moc blízko. Potom co mi řekl, se mi zastavil dech. Nevěděl jsem co mám dělat. Rychle jsem se od něj odtáhl, až jsem málem spadl z rohové sedačky. On mě však, ale chytil za ruku a tak jsem neměl šanci spadnout. Možná kdybych spadl, tak bych mohl utéct, ale on si mě tou rukou přitáhl zpátky. Vytrhl jsem ruku z jeho sevření a dal mu obě na hruď. ,,Pusť mě!" zašeptal jsem přísně a rukama jsem se ho snažil odtáhnout, jenže on byl silnejší a ani jsem s nim nehnul. Znovu mi zajel rukou na podbřišek a začal mi rozepínat poklopec. ,,Y-yoongi n-nech mě," snažil jsem se vyprostit z jeho sevření a dotýkání, ale on ne a ne mě nechat být. Rozepl mi poklopec a když mi zajel pod boxerky a dotkl se mého kamaráda, tak jsem se skácel. Opřel jsem se hlavou o jeho hruď a nemohl jsem se hýbat. Cítím se jako v kómatu, jen mám otevřené oči a vnímám hlasy a stíny.

,,Jungkooku...Kooku," třesl se mnou Yoongi. Jeho hlas zněl trochu vyděšeně a starostlivě, ale to mi nepřišlo reálné. Myslím, že Yoongi nikdy nebyl starostlivý a lítostivý typ člověka. Určitě ne...

Yoongi mi zapl poklopec a nejspíše položil peníze na stůl. Vyzvedl mě do náruče a šel se mnou ke dveřím, ale ještě se zastavil. Neměl jsem možnost se podívat, kam Yoongi kouká, ale když promluvil, tak mi to došlo.
,,Děkujeme, peníze máte na stole. Můj přítel byl unavený, tak tedy usnul," poznal jsem, že se usmál, protože 'šťastně' vydechl. ,,Jungkooku, seš okej?" zeptal se. Rád bych mu odpověděl, ale nedokázal jsem se hnout. ,,Kooku, promiň...vezmu tě ke mě. Asi nejsi schopný mluvit a omlouvám se pokud ke mě nechceš, ale nevím co jiného dělat. Nechtěl jsem tě dostat do takového stavu. Kdybych věděl, že se ti to může stát tak bych to nedělal. Neumím se omlouvat a tak tedy...promiň," omluvil se mi Yoongi, když jsme procházeli nejspíš parkem.

Došli jsme až k nějakému šedému paneláku a Yoongi mi řekl, že tu bydlí. Dvakrát jsem zamrkal na souhlas. Nejeli jsme výtahem, jen jsme vyšli, tedy spíš Yoongi vyšel, pár schodů a následně odemkl byt a vešel. Furt se mnou v náruči, se zul a šel do nějaké místnosti. Vypadá to, jako by ta místnost byla světle šedá, popravdě zcela pěkná barva. ,,Jungkooku, položim tě tu na postel a budeš tu, dokud nebudeš v pohodě," po téhle větě jsem nemohl dýchat. Aish...zůstat u mého šikanátora doma? Ne ne ne, to nepřipadá v úvahu.

Snažil jsem se pohnout, ale stále to nešlo. Yoongi odešel a já se snažil, aspoň tedy promluvit. Nevyšla ze mě ani hláska. Už jsem v této situaci byl nejméně dvakrát, ale vždy jsem mohl mluvit. Začly mi stékat slzy po tvářích, nedokázal jsem je udržet. Je to těžké nebrečet, když se nemůžete hýbat a nevíte, kdy tenhle asi 'záchvat' přestane.

Yoongi přišel zpátky za mnou do pokoje a starostlivě se na mě podíval. ,,Jungkooku, ležíš tu už 3 hodiny a furt nic? Co mám dělat, kurva!!" poslední slova doslova vykřikne, až sebou cuknu a zjistím, že můžu hýbat konečkami prstů na rukou. ,,K-kooku promiň...můžes se hýbat?" zeptal se s trochou nadějí a já jen zkusil znovu zahýbat konečky prstů...úspěšně. ,,Hoooly shit," vysloví Yoongi do svých rukou tak, že mu bylo stěží rozumnět.

,,P-promiň, už nebudu mluvit sprostě. Vím jaký seš neviňátko, tak tě nebudu kazit. Ještě by mě Taehyung zmlátil, to tak..." odfrkl si Yoongi. Divný, nevěděl jsem, že Yoongi dokáže být i starostlivý styl člověka.

Po další hodině jsem začal hýbat celou rukou a když si toho Yoongi všiml, tak hned vstal z postele a přišel ke mě. ,,Jungkooku, můžeš hýbat rukou? To je dobře...doufám, že budeš v pohodě co nejdřív. Musíme do školy a už je 7 hodin večer," o té škole má Yoongi pravdu, proto jsem zvedl ruku a naznačil, že píšu s tím, že jsem chtěl po něm tužku a papír. On to pochopil a rychle odběhl do jiné místnosti a po chvilce byl zpátky s tužkou a sešitem. ,,Na piš," řekl a dal mi do ruky tužku. Sešit držel otevřený před mým obličejem tak, abych na něj viděl a já na něj napsal...

Zavolej Taehyungovi, on mě dovede domů.

On se na mě po přečtení zamračil. Vím, že to asi nejsou nejlepší kámoši, ale pomoct mi Yoongi nějak musí. ,,Fajn Jungkooku...jenom, protože na tom nejsi nejlíp," řekl a vztyčil na mě ukazováček. S mírným zamračením vytočil Taehyungovi číslo.

,,Hej, Kime...ne nic...nebo vlastně jo...Jungkook je u mě a chce abys ho odvedl domů...no jako asi to je zlý no...jasný...jo čau,"

Yoongi dotelefonoval a otočil se na mě. ,,No, tak jestli mě Kim nezabije hned co přijde, tak mě zabije ve hned co bude odcházet," nervózně se uchechtl a já se na něj nechápavě podíval. ,,Ne nic, jen si myslí, že jsem ti něco udělal," uchechtne se, ale po vteřině přemýšlení mu sklapne. ,,Vlastě má pravdu," zamumlal, ale já to stejně zaslechl. Ukázal jsem Yoongimu vztyčený palec, jako že odvedl skvělou práci, když zavolal Taehyungovi. On se pousmál, ale hned zase nasadil ten svůj kamenný výraz. To je snad poprvý co jsem viděl Yoongiho se smát. No nic...jsem rád, že tu za chvíli bude Taehyung. Budu se mu muset omluvit, protože mě furt zachraňuje a v tom případě, taky poděkovat. Příjdu si strašně na obtíž. Z myšlenek mě vytrhl hlasitý zvonek, který se rozlehl po celém bytě. Yoongi šel otevřít a poté jsem slyšel už jen křik...