•𝐖𝐇𝐈𝐂𝐇?•

3.

                        ~KAPITOLA 3.~

Začala poslední hodina. Na každé hodině jsem seděla s Tomem, který mi všechno ukázal a vysvětlit. Mohla bych ho poslouchat celý den. Kéž bych ho potkala dřív. Udělal by můj život 100x lepší. Nebudu se ale ohlížet na minulost. Ted jsem v lavici s tím nejůžasnějším člověkem, který mi opět něco vysvětluje. Neposlouchám ho. Zaměřuju se na jiné věci.
Tom: ,,Jsi tady?"
Přerušil mě najednou. Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala a podívala se mu do očí. Náš oční kontakt byl nádherný. Zamilovala jsem se do jeho očí.

Tom se trochu pousmál a tím mě konečně donutil promluvit.
Ali: ,,Jo...jsem"
Usmála jsem se a pořád hleděla do těch skleněných očí. Tom se usmál ještě víc a tentokrát už mlčel. Vzal si zase svůj kreslící notýsek a pokračoval v jeho nejlepším talentu.
Opřela jsem si hlavu o ruku a sledovala ho. Nejen jeho obličej ale konečně i to co kreslí, aby to zase nebylo nějak nápadné.
Simpson: ,,Ali! Kolik se to rovná"
Vyvolal mě učitel. Hned jsem se na něj vyděšeně podívala. Nechápala jsem co po mě chce. Ani jsem nevěděla jaká hodina je. Začala se mi třepat jedna noha. Všichni se na mě dívali a vyčkávali, co ze mě vyleze.

Tom: ,,56"
Zašeptal mi do ucha když se ke mně přiklonil. Podívala jsem se na něj a hned rychle na učitelku.
Ali: ,,56"
Simpson: ,,Výborně...."
Tak moc se mi ulevilo. Všichni se otočili zase dopředu a já jsem se s úlevou opřela o židli.
Ali: ,,Díky"
Pošeptala jsem mu do ucha. Nijak neodpověděl, jen se trošku pousmál ale zase si kreslil.

Když jsem tak přemýšlela, jak to vůbec udělal? Věděl správnou odpověď, i když vůbec nedával pozor. Možná, že kreslení není jeho jediný talent.

15:30
Skončila poslední hodina. Zvedla jsem se a schovávala si tašky do batohu. Omylem jsem ale zavadila o pouzdro a všechno se mi rozsypalo. Jen jsem zamručela a klekla si na zem. Všichni už byli pryč. Zůstala jsem tam sama. Aspoň to nikdo neviděl řekla jsem si v duchu a když jsem sáhla po tužce, někdo mi sáhl na ruku. Hbitě jsem se podívala před sebe. Na zemi klečel Tom, který mi pomáhal dávat věci do pouzdra. Je tak sladký. Chvíli jsme se na sebe dívali a potom jsme oba dali ruku pryč.
Ali: ,,Nemusel jsi tady čekat"
Tom: ,,Je to tvůj první den. Měl bych čekat"
Řekl a pokračoval se srovnáváním věcí do mého pouzdra.

Když na zemi už nic nezbylo, zvedli jsme se a já si přehodila tašku přes rameno. Usmála jsme se na Toma, který mi úsměv opětoval a šli jsme ke dveřím opustit třídu.
Ali: ,,Děkuju"
Řekla jsem potichu. Tom se zase jen usmál ale nic neřekl. Tohle je asi jeho odpověď, když neví co má říct.

Když jsme vyšli ven, zase jsme do někoho narazila. Podívala jsem se nad sebe a viděla Marka. Usmála jsem se, protože to je už po 3 co jsme na sebe tímto způsobem narazili.
Mark: ,,Takže náraz je náš nový pozdrav?"
Pousmál se. Pak se kouknul an Toma a udělali si zase ten svůj handshake. Čekala jsme než to konečně dodělají a můžu jít domů.

Tom: ,,Mark půjde s náma ju?"
Řekl a oba vyšli. Připojila jsem se k ním a zavrtěla hlavou na souhlas. Takže dva hned v první den? To se mi začíná líbit.

Cestou k mému domu jsme si povídali. Dozvěděla jsem se něco víc o Tomovi, i o Markovi. Třeba to, že Tom má 3 bratry a Mark je napůl korejčan a napůl němec. Byly to velice zajimavé informace a samozřejmě jsem řekla i já něco o sobě.

Mark: ,,A jak se vůbec jmenuješ?"
Ali: ,,Ali"
Mark: ,,Ali?"
Zeptal se mě. Kývla jsem a on překvapeně pusu. Neudržela jsem se a zasmála jsem se.
Mark: ,,Páni....to je zajímavé jméno"
Ali: ,,Děkuju"
Řekla jsem a podívala se do země. Trochu jsem se začala červenat.
Tom: ,,A kde bydlíš?"
Ali: ,,Uhm"
Porozhlédla jsem se po okolí a hledala mou ulici. Uvědomila jsem si, že jsme od mého baráku vlastně jen pár kroků daleko.