Heart of Rose

2. KAPITOLA

,,Běžte se podívat kolem hory a my půjdeme nahoru," řekne Kristián holkám a vydá se směrem nahoru. ,,Kristiáne, nepůjdeme raději jinudy? Víš, co se o této hoře říká?" řekla jsem prosebně a snažila se s ním držet krok. ,,Neříkej mi, že věříš na pověry?" prohodil s pobavením v hlase. Zamračila jsem se na něj. ,,Taky že ne. Jen, kdyby to byla pravda a Megan se taky ztratila, pochybuji, že ji najdeme. Kolik lidí se o to pokusilo, ale místo nalezení ztracené osoby se taky ztratili," odvětila jsem mu, ale stále mu šla po boku, jak poslušný pejsek. ,,Copak, bojíš se?" zeptal se mě, přičemž se stále rozhlížel okolo, zda-li ztracenou Megan nenalezne. ,,Dokud jsem s tebou, nemáš se čeho bát," ujistí mě a stiskne mi mou ledovou ruku. Uvědomím si, že je celkem chladno a já tu chodím jen v šatech s krátkým rukávem. ,,Není ti zima?" zeptá se a vezme mě i za druhou ruku. Jeho ruce jsou příjemně teplé. ,,Celkem jo," odpověděla jsem nakonec. Po chvíli, což bylo po několika sekundách, které mi však připadaly neskutečně dlouhé, mé ruce dostali svobodu z jeho sevření a začal si sundávat svou černou voňavou mikinu. Dívala jsem se na jeho šedé tričko, které krásně přiléhalo na jeho vypracované břišáky. Kristián se nad tím pousmál. ,,Holt pár měsíců ve fitku udělá svoje," s těmito slovy mi podává jeho mikinu. Bez váhání ji příjmu a obléknu si jí. ,,Lepší?" zeptal se mě. Já jen přikývla. ,,Tak pojďme," náhle přidal do kroku a já ho poslušně následovala.

----------✧----------

Vylezli jsme až na samotný vrchol hory. Byl odtud krásný výhled na zapadající slunce. Nemohla jsem odolat a věnovala mu všechnu svou pozornost. ,,Je tu krásný výhled, že?" řekl Kristián a přistoupil ke mně. ,,To ano," odpověděla jsem mu uneseně bez toho, abych od západu slunce odvrátila zrak. ,,Víš, čemu se však nevyrovná?" zeptal se a já jeho dech cítila na svém krku. Pousmála jsem se. ,,Nevím. Dáš mi nápovědu?" přidala jsem se k jeho hře. V zápětí mě začal líbat na krku velmi jemně a obratně. Potichu jsem vzdychla a prohnula se v zádech. ,,Tvoji vůni, moje růže," odpověděla a já myslela, že se v jeho objetí rozteču. Dalších několik minut jsme stáli a pozorovali jev na obloze. Poté však Kristiánovi začal zvonit mobil. Jakmile se ode mě odtáhl, já zakňučela, ale nechala jsem ho vzít hovor.

,,Ano, Rebeko? Našli jste něco?" zeptal se do telefonu, a pak chvíli tiše poslouchal Rebeku. Jeho úsměv vystřídal ustaraný výraz. ,,Rozumím, hned tam budu," řekl a zavěsil. Já se na něj tázavě podívala. ,,To už odcházíme?" zeptala jsem se ho zklamaně. ,,Ne, já odcházím. Ty tu zatím zůstaň a počkej, až se vrátím," oznámil mi a chystal se odejít. ,,Ale vždyť jsi říkal, že tě nemám opouštět a navíc, kdo ví, kdo tu může přijít," protestovala jsem. On si povzdechl a otočil se na mě. ,,Ale taky jsem tě žádal, ůjdu si udělala to, co ti řeknu. Navíc nepůjdu nikam daleko a tady nikdo nechodí," snažil se mě přemluvit, abych zůstala.

,,Co když přece jen se něco stane?" zeptala jsem se ho. ,,Noták, nebuď jako malá, moje růže. V případě potřeby můžeš přece zavolat, číslo na mě máš," řekl a ukázal na svůj mobil. Chvíli jsem na něj mlčky koukala, ale pak jsem souhlasila. Jen by mě zajímalo, proč tak trval na tom, že jsem nemohla jít s ním.

Chvíli jen tak sedím a přemýšlím, co budu do té doby, než se Kristián vrátí, dělat. Poté si všimnu, že se něco třpytí v propadlině, která se v hoře nachází. Snažím se přijít na to, co je to zač. Když však mě do zad udeří prudký proud větru, já ztratila rovnováhu a spadnu přímo dovnitř hory. Všimnu si, že jsem dopadla na zlaté květiny, které zmírnili můj pád. Když jsem však nadechla jejich vůní, začali se mi zavírat víčka a já usla hlubokým spánkem.

648 slov
♡Nakashi♡