Heart of Rose

6. KAPITOLA

Probudila mě až bouřka. Každou chvíli uhodí nějaký blesk a za ním se ozval hrom. V tom mi došlo, že jsem usnula ve vaně. Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Co mě ale překvapilo, bylo to, že jsem už nenacházela ve vaně, ale byla jsem na gauči a měla jsem i oblečené pyžamo. Jak je to možné. Vždyť jsem zamykala dveře nebo ne? V tom uhodil další blesk a já se strachem schoulela do klubíčka. Proč musí být zrovna dneska bouřka. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme šli s matkou z obchodu a z nebe začali lítat blesky a jeden z nich ji zasáhnul. Pamatuji si to tak, že mi najednou připadá, jako bych v té situaci byla. Slyším v uší její výkřik, vidím její tvář a skoro i cítím tu bolest, která ji projela tělem. Tělem, které se pak nehybně skácelo k zemi. Začala jsem vzlykat velmi potichuchu ale přece jen. Z očí mi tekly proudy slz, které jsem tak dlouho nechtěla pustit ven. Zklamala jsem. Zklamala jsem tě mami!

,,ČLOVĚKU?“ zaslechla jsem hlas Papyruse, ale nereagovala jsem. Ozval se další hrom. Já sebou cukla a i přes snahu přestat, jsem dal brečela dokonce i o trochu víc než předtím. Jsem jedno velké zklamání. Nejsem ani laskavá a dokonce ani silná. To už jsem nemohla vydržet a průtoku slz jsem již nijak nebránila.

Najednou se kolem mě ovinuly ruce. Byla jsem v šoku nevěděla jsem jestli se mám poddat nebo se pokusit vysvobodit. ,,ČLOVĚKU, TO JSEM JÁ, VELKÝ PAPYRUS, BOJÍŠ SE BOUŘKY? NEBOJ SE JSEM TU S TEBOU A OCHRÁNÍM TĚ,“ řekl mi Papyrus se stále omotanýma rukama kolem mě. Mamka byla taky se mnou, chtěla mě ochránit a jak dopadla. Představila jsem si Papyruse, jak ho uhodil blesk. Ne, to nedopustíme! Obratně jsem se dostala z jeho sevření a začala sebou prudce cukat. ,,SANSI, KDE JSI TY HROMADO LÍNÝCH KOSTÍ?!“ zakřičel, ale pořádně jsem ho nevnímala.

,,Papy, co hulakáš? Vzbudíš sousedy,“ zaslechla jsem ospalého Sanse.
,,SANSI, POHNI KOSTROU, ČLOVĚK SE STRAŠNĚ KLEPE A NEVÍM, CO S NÍM JE!“ řekl bezradně Papyrus. Promiň. Najednou se přede mnou objevil Sans, vzal mě za ruku a pravděpodobně mi měřil puls. To mě však nezajímalo, snažila jsem přestat tolik klepat. ,,Panicky zachvat,“ řekl si potichu, aby ho Papyrus neslyšel.

,,CO JE S ČLOVĚKEM? BUDE V POŘÁDKU?“ zeptal se Papyrus ustarané. Bylo poznat, že vědomí, že nemůže nic udělat, ho ničilo. 
,,Papy, běž do svého pokoje. Ale nejdřív mi řekni. Co to způsobilo?“ zeptal se ho Sans. ,,JÁ NEVÍM. KDYŽ JSEM PŘIŠEL, UŽ SE TROCHU KLEPAL. ALE MYSLÍM SI, ŽE ZA TO MŮŽE TA BOUŘKA. BUDE V POŘÁDKU?“ řekl a opět se zeptat na otázku na kterou stále nedostal odpověď. ,,Jo, ale běž do toho pokoje!“ snažil se říct Sans opatrně, ale omylem zvýšil hlas.

Poté jsem jen slyšela kroky, jak pravděpodobně Papyrus odchází. Sans si ke mě kleknul. ,,Hej, poslouchej mě. Může za to bořka? Stačí když kývneš,“ sice samotné věty mi zněly děsivě, ale v jeho tónů po děsu nebyla ani stopa. Snažila jsem se zhlubova dýchat a lehce přikývla. On si toho však všiml.
,,Dobře,“ odpověděl jednoduše a jemně mě chytl za ruky. ,,Teď tě odvedu pryč od té bouřky, možná se ti zatočí hlava, ale neboj se budu s tebe,“ řekl a mně se zatmělo před očima.

Avšak za nedlouho jsem mohla zase vidět. Kolem mě panovalo příjemné ticho, avšak i přesto jsem se stále klepala. Motala se mi hlava a myslela jsem, že spadnu, ale stále mě držel Sans a nedovolil mi to. Opatrně mě posadil na zem a byl mi stále na blízku.
,,Kiddo, poslouchej můj hlas. Všechno už je v pořádku. Tady jsi v bezpečí. Není se čeho bát,“ jeho hlas byl tak příjemný, až skoro hypnotický. Trochu jsem se uvolnila. ,,To je ono, dychej zhluboka a pomalu,“ řekne a pohladí mě po vlasech. Jsem vážně slaboch, mami.
,,Co kdybys mi třeba řekla, jak se jmenuješ?“ mluvil něžně a já se na něj tázavě podívala, jestli ho neotravuji. Ale v jeho očích jsem nic takového neviděla. Jemně jsem se k němu přitulila a čekala na jeho reakci. Čekala jsem, že se ode mě odtáhne, ale přitisknul mě blíž k sobě.

,,𝑅𝑜𝑠𝑒,“ zašeptala jsem. Sans se zad tím usmál. ,,Hezké jméno, hodí se k tobě,“ oznámil, přičemž mě objímal. Cítila jsem se o něco více v bezpečí a můj tep taky klesl.
,,Máš ráda růže?“ zeptal se skoro až sametovým hlasem. Přikývla jsem.
,,A co přesně máš na nich ráda, Rose?“ zeptal se a já kdybych nebyla v tomto stavu, byla bych červená jako rajče. Chvíli jsem přemýšlela, a pak pravdivé odpověděla. ,,Vůni,“ odpověděla jsem. Asi nebyl nadšený, že odpovídam jednoslovně, ale netváří se naštvaně a se svou kostěnou rukou mě stále hladí po vlasech. Jeho mikina je příjemná na dotek. Chvílemi mi připadá, že ležím na načechrané mraku.

,,Popiš mi vůni růže,“ řekla mi a já už ani nad odpověďmi tolik nepřemýšlela a pokusila se je představit. Byli tak živé. Okamžitě mě všechen strach opustil. ,,No, je velmi charakteristická a jedinečná tím, že se nedá ničím napodobit. Když cítím její vůni, cítím se dobře a je to pro mě tak známá vůně, jakoby byla mou součástí, “ řekla jsem a ani si neuvědomila, co mu tu vykládám. Ale Sans vypadá spokojeně a stále mě drží v náručí.

,,Jsi šikovná, Rose. Vidíš, že jsi to zvládla,“ oznámil mi stále mile.
,,Sansi, já...“ neměla jsem sílu pokračovat, ale omluvně jsem se mu podívala do očí. ,,Tiše. Už nemusíš nic, říkat. Všechno je v pořádku, dobře?“ tahle věta mě uvolnila na tolik, že jsem mu usla v náručí.

935 slov
♡ Nakashi ♡