Heart of Rose

13. KAPITOLA

POV Megan

V naprosté tichosti jsem si česala vlasy před zrcadlem, které v mém novém pokoji bylo. Možná jsem to se svými emocemi přehnala. Akorát jsem překazila monstrum jejich oslavu. Projelo mi v hlavě, přičemž se můj zrak zatoulal k osamělé květině, jež si hověla v květináči. Byla krásná a mi se na tváři hned objevil slabý úsměv.
Popravdě ani už nevím, jak jsem k té květině přišla, ale z nějakého důvodu mám pocit, jakoby celá její existence patřila jenom mě. Jakoby vyklíčila a záhy rozkvetla jen z toho důvodu, aby mi mohla rozjasňovat den.

Vzápětí se ozvalo zaklepaní na dveře, o několik vteřin poté jsem slyšela, jak se dveře do mého pokoje pomalu otevřely. Ani jsem se nemusela otáčet abych zjistila, o koho se jedná. Díky zrcadla přede mnou, jsem s jistotou věděla, že jde o Toriel.

,,Doufám, že jsem tě nevyrušila mé dítě," věnovala mi ten nejvřelejší úsměv, který jsem kdy u monstra mohla zahlédnout a zavřela za sebou dveře. Já jsem jen zavrtěla hlavou a naznačila jí ať jde klidně dál.

,,Chtěla jsem se zeptat, co tě tolik na slavnosti rozrušilo?" zeptala se citlivě a udělala ke mě pár kroků. Já svůj pohled obrátila k modré růži, která byla v květináči a přemýšlela jestli bych se s tím měla Toriel svěřit.

,,Pokud mi to řekneš, uleví se ti. Nemusíš to v sobě držet," řekne a její pohled ještě více změkne. Teď bych o ní opravdu neřekla, že je vládce monster. Působila jako starostlivá matka, která chce pomoct svému milovanému dítěti. Hluboká jsem se nadechla a obrátila svůj zrak k oknu.

,,Jde o jednu mojí kamarádku. Známe se už od mala a vždycky jsme si dobře rozuměli, ale pak se změnila. Začalo ji záležet na tom, co si o ní lidé myslí, a začala být chladná. Já nevím, myslela jsem si, že je to kvůli její matce, a tak jsem jí to vždycky tolerovala. Ona ale toho pak začala zneužívat..." opět jsem si vzpomněla na její tvář a na její slova. Sevřelo se mi srdce. Zraňovalo mě to a to velmi.

,,Kvůli její matce?" zeptala se zaraženě Toriel.
,,Ano. Její matka totiž zemřela, poté co ji zasáhl blesk," vysvětlila jsem jí to. Vždy mi kvůli tomu bylo Rose líto. Taková tragická smrt.
,,Můj ty smutku. To je strašné!" povzdechne si a chytí mě za ruce. Já se na ni konečně podívala.
,,Myslím si, že se snaží zakrýt svou bolest za tou chladností, kterou vidíš. Ale pokud jste si v dětství rozuměli, myslím si, že jí na tobě záleží, ale snaží si to nepřiznat, aby ji tvoje ztráta nezasáhla tolik, jako ztráta její matky." To mě zarazilo. Tak moc jsem sama sebe litovala, že jsem si nezeptala, jak se cítí moje nejlepší kamarádka. Sklonila jsem pohled. Jsem strašná kámoška.

,,Hlavu vzhůru, moje dítě, věřím, že když si spolu o tom promluvíme, všechno se vyřeší," povzbudí mě laskavě.
,,Ale co když je už pozdě?" uhnu pohledem. Toriel chce něco říct, ale v tu chvíli se jí začal zvonit telefon. Překvapilo mě, že něco takového jako telefon monstra taky mají, ale nijak jsem na to nereagovala.

,,Promiň, tohle musím vzít," pronesla, s čímž se zvedla a vydala se z mého pokoje a tak mě opět nechala samotnou s plnou hlavou nových myšlenek. Jak moc bylo naše přátelství založeno na pravdě Rose?

----------✧----------

POV Sans

Zrovna jsem procházel chodbami zámku a nemohl uvěřit, kolik věcí se zde změnilo od mé minulé návštěvy.
Přijde mi to tu najednou o tolik osvětlenější, kdysi chladné chodby jako by nabraly teplejší tóny a ihned se v nich dá cítit příjemněji. Jde poznat, že je zámek v rukou ženy, a již ne osamělého krále. Nad tou myšlenkou si v duchu povzdechl. Asgora, teď už zesnulého bývalého krále podsvětí, jsem měl rád. Byl to jeden z mála mužů, u kterého věděl, že dokáže být dobrý vládcem. Sice občas nečinil nejlepší rozhodnutí, jako bylo například zabití obvykle nevinných dětí, které se do podzemí dostaly, ale přece to dělal pro svůj lid. Byl to ale dostatečný důvod k jejich zabití? Toriel si to nemyslela, a možná také pro to se rozhodla usídlit v Ruinách. Ovšem co jiného měl Asgor dělat? Musel dát nějakou naději monstrum, která se, aniž by něco udělala, narodila v zajetí. Za bariérou, kterou lidé vztyčili. Musel nést toto břímě a dát monstrům naději, že opět spatří jasné nebe, slunce i zářivé hvězdy.

Přes všechny činy, kterých se dopustil to byl dobrý muž a vstřícný král...

Dále jsme již ve svých úvahách nepokračoval, protože jsem v dálce zahlédl dívčí siluetu. Nebyla nijak vysoká a mám pocit, že si zrovna prohlížela obraz na stěně. Byl jsem si jist, že to nebylo monstrum, ale člověk. Proto mě napadlo jediné.. Rose?! Ta myšlenka byla tak náhlá, že jsem ji málem řekl nahlas. Nicméně jsem neváhal a přidal do kroku.

Když už jsem byl sotva pár metrů od ní, uvědomil jsem si, že má možná hnědé vlasy jako Rose, ale měla je o dost delší a spletené do dvou úzkých copů. Dříve, než jsem ale stačil nějak reagovat, se na mě otočila.

Jako by se na okamžik čas zastavil a my na sebe oba jen zmateně hleděli.

,,Kdo jsi?" pronesli jsme oba dva téměř jednohlasně.

865 slov
♡ Nakashi ♡