Heart of Rose

12. KAPITOLA

POV Rose

Seděla jsem na vrcholku jedné z mnoha skal, které se tyčila nad vesnicí, jenž mi přišla tak povědomá. Byl sice podvečer a oblohu zaplnil krásný západ slunce, ale i přesto lidé pode mou neměli čas se ohlédnout na to, jak žhavá koule na nebi odchází za obzor a bere sebou všechno světlo. Měli naspěch.

Nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se zvednout a po chvíli zastavení a podívání se na slunce, jsem se vydala dolů. Nicméně nenechte se klamat, nešla jsem po spletité cestě, nacházející se na okraji skály. Ale vkročila jsem do prostoru předemnou, který tvořil jen vzduch. Nehleděla jsem na to, že je podle mnou několik metrů, kdy bych jenom padala a poté se rozplácla po zemi jako hmyz. Prostě jsem udělala krok a byla překvapená, když našla nohou jakousi oporu.

Na okamžik jsem stnula v pohybu a koukala na svou vykročenou nohu. Je to možné? Moje tělo polil studený pot a pocítila jsem jak se kolem mě zvedl chladný vítr.
„Záleží na tom, jestli tomu věříš."

Nemohla jsem si pomoct, vykročenou nohu vratila zpět k té druhé pevně na zem a odbočila jsem se, i když jsem přesně nevěděla odkud hlas přišel.

Nicméně ať jsem se mohla rozhlížet sebevíc, žádného člověka jsem kolem sebe nepatřila.
,,Je tu někdo?" optala jsem se do prostoru. Mé ruce se potily a já těkala po okolí. Asi se mi to jen zdálo. Oddechla jsem si a podívala opět na vesnici.
Najednou jsem na jedné ulic zahlédla, velmi známou postavu, byl to Kristián. Neptejte se mě, jak jsem ho z takové dálky poznala. Prostě to vím. Ach, Kristi, určitě musíš mít o mě strach. Možná že mě zrovna hledá? Napadlo mě a aniž bych nad tím nějak přemýšlela seskočila jsem ze skali a snesla se kousek do něj, abych mu mohla skočit do náručí a říct, že jsem v pořádku. To co jsem však zaslechla mě zarazilo.

,,Haha, to bylo dobré Reb. Netušil jsem že umíš být tak zábavná.." až teď sem si všimla drobné dívky, jenž si s rozpačitým úsměvem zastrčila pramen vlasů za ucho. ,,Nevíš ještě toho o mě spoustu." Přikývl.

Pozorovala jsem onu scénu s cela zatajeným dechem. To jak Rebeka bezstarostně balí Kristiána a ten je s tím naprosto v pohodě. Zaslechla jsem ještě pár slov, ale snažila jsem se jim nevěnovat pozornost. A když se k sobě přiblížili tvářemi natolik, že byla mezi nimi škvírka jen na tenký papír, rozhodla jsem se odvrátit. Z nějakého důvodu jsem cítila v ústech pachuť. Takže všechno, co jsme prožili bylo falešné? Já se tak snažila, udělala jsem všechno pro to, abych se ti zalíbila. Přes všechny tyto myšlenky, nepřišel pocit ani naštvání a dokonce ani skládání. Bylo to zvláštní a já musela jen vydechnout vzduch z plic. Proč mám pocit, že se cítím o něco lehčí?

Na hledání odpovědi však nebyl čas, jelikož mou pozornost upoutalo tiché ale přesto zřetelné: ,,Rosie?"

Na sekundu jsem stuhla a zamrkala nevěřícně víčky. Hned poté jsem se rozhlédla do všech možných stran. Co mě překvapilo, bylo to, že prostředí kolem mě se změnilo.

,,Tady jsi, má drahá Rosie." Byla to ona. Ta osoba, o kterou jsem osudné noci přišla stála přede mnou.
,,Mami! Jak je tohle možné?" do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Vždyť... vždyť jsi mrtvá.." vzlykla jsem a stále jsem si ji prohlížela, jako bych snad hledala jakékoliv známky iluze.

,,Máš pravdu zlato.." pronesla s naprostou vřelostí, přičemž mě pohladila po hlavě. Takže to není skutečné a je to jen výplod mé fantazie?

,,Ovšem že tohle všechno se děje v tvé hlavě. To však neznamená, že to není skutečné." pronesl ten medový hlas, který mi tak chyběl.

,,A proč se tohle všechno vůbec děje?" Vůbec mě nepřekvapilo, že odpověděla na moji pouhopouhou myšlenku. Když se to děje v jen mé hlavě, je to přece normální.
,,To mi řekni ty, Rosie. Je to přece tvoje mysl." Ani jsem nedutala a zamyslela se. Teď mám svoji matku před sebou! To je přece neuvěřitelné. Bez jediného slova, jsem k ní prišla a objala ji.

,,Chybělas mi," zamumlala jsem po chvíli. Matka se tomu vůbec nebránila, právě naopak. A poté co jsem se odtáhla, mi utřela slzy z tváře.

,,Taky mi chybíš, zlato. Ale neměla by ses tím tak trápit. Stalo se to, co se mělo stát, a můj život skončil..." ,,Takhle nemluv!" skočila jsem jí do řeči, přičemž jsem popotáhla.

,,Rosie, jsi už přece velká holka. Od té doby, co jsem jsem tě viděla naposledy, jsi strašně vyrostla. Neměla by ses tolik utápět v minulosti a přestávat žít."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Žít? Jak mám žít, když mému srdci chybíš?" zavrtěla jsem hlavou. Ona se ale pousmála. ,,Mýlíš se. Z tvého srdce jsem nikdy neodešla. Vždy jsem byla s tebou a nadále budu s tebou, dokud to bude třeba." Zvedla jsem k ní skleněné oči. Mami...

,,Změny v životě nejsou mnohdy jednoduché a člověk se dennodenně setkává s situacemi, které zanechají na jeho duši otisk," pokračovala dál s naprostým klidem. ,,Lidé si myslí, že to je mnohdy nejhorší věc, co se jím mohla stát. Mylí se však, stejně jako si pomýlila ty." Lehkost a její laskavý usměv na rtech mě nechal v němotě.
,,Jen tehdy, když to člověk vzdá a přestane usilovat o to, co si z hloubi duše přeje... teprve tehdy se mu stane to nejhorší, jenž jej mohlo potkat."
,,Ale já chci tebe, mami! To je to moje nejhlubší přání. Být zase s tebou," rozhodla jsem rukala a opět cítila drobné slzy v očích.

,,V tom případě jsi ještě na to nepřišla. Ale neměj strach. Vždy budu s tebou tady..." poukazala na mou hruď v oblasti mého srdce.

Ty jo, to byla vskutku emocemi nabitá kapitola. Snad jste si kapitolu užili a příště se můžete těšit na první setkání Megan a Sanse. Jak si asi padnou do noty?
A celkově jak Rose přebere to, co jí její máti pověděla? A jakou roli v tom bude hrát ještě Allen? 🤔

990 slov
♡ Nakashi ♡