Heart of Rose

11. KAPITOLA

POV Megan

,,Slečno Megan, podává se oběd!" zavolalo na mě jedno z monster, které sloužilo Toriel. Podívala jsem se do zrcadla a usmála se na sebe. Konečně jsem našla někoho, koho můžu považovat za rodinu.

,,Hned jsem tam, jen se ještě upravím," oznámila jsem mu a dotancila jsem k skříni. Sáhla jsem po zelených půvabných šatech, oblékla si je a ještě jsem si upravila vlasy. Dlouhé tmavé vlasy jsem si zapletla do dvou francouzských copů. Opět jsem se podívala do zrcadla a viděla sice trochu silnější ale přesto pěknou mladou dívku. Rodiče by na mě byli pyšní. Narovnala jsem se v zádech a s milým úsměvem na tváři, jsem se vydala ze svého pokoje. Vstoupila jsem do dlouhé chodby, která byla bohaté vyzdobena. Na stěnách viděli obrazy jejího veličenstva a jejich mrtvých příbuzných. Zastavila jsem se u jednoho obrovského obrazu, na kterém byla s nějakým mužem, samozřejmě monstrum, s trojzubcem a dvěma dětma. Jedno bylo pravděpodobně její vlastní. To druhé bylo lidské dítě, stejně jako já. Mělo krátké lehce rozcuchané hnědé vlasy a jeho oči nesly nádech rudé. Byla to opravdu netypická barva očí. I když to byl obraz, troufala jsem si říct, že v realitě se musely blyštit jako rubíny.
Obě děti na obraze měly na sobě pruhované tričko v žlutozelené barvě. Vypadali jako šťastná rodinka.

,,Mé dítě?" ozval se hlas Toriel s rohu chodby. Neváhala jsem a s úsměvem na rtech jsem se na ni otočila. ,,Copak, zaujal tě ten obraz?" zeptala se svým obvykle milým tónem. Přišla jsem k ní blíž a pak se opět ohlédla po obraze.
,,Ano, vypadáte tam velmi šťastně," přesvědčila jsem. ,,To jsme taky byli," pousmála se a zamýšlené se také podívala na ten obraz. ,,Když k nám do života přišla Chara, zažívali jsme s Asgorem stejné štěstí, jako když jsme zjistili, že budeme mít syna, Asriela," byla zaplavená vzpomínkami a stále se s úsměvem dívala na obraz. Já se v tom nechce zamotala, ale nehodlala jsem se jí na to vyptávat. Vypadá, že je pro ni těžké o tom mluvit, i když se to snaží zakrýt.

,,Královno Toriel, potřebovala jste něco?" pokusila jsem se změnit téma. Ona svůj pohled upřela na mě. ,,Stačí prostě Toriel, mé dítě," řekla laskavě a chytla mě za ruku, přičemž se ke mně naklonila. ,,Měly bychom se přidat k hostům a začít s hostinou. Vidím, že jsi připravena, takže není důvod otálet." Prohlédla si mě od zhora dolů a následně jsme se vydali do velkého sálu.

----------✧----------

Když se otevřely mohutné dveře, naskytl se nám pohled na velmi honosně ozdobenou místnost s velkým stolek, u kterého sedělo plno monster, které jsem vůbec neznala. Postavila jsem se za Toriel, čímž jsem si z ní udělala takový ochranný štít a čekala, co se bude dít dále. Než jsme vstoupily do této místnosti, panovala tady volná atmosféra, avšak teď svůj pohled všichni upřeli na královnu a jen mlčky čekali, co jim chce oznámit.

,,Přeji všem dobrý den," začala Toriel mluvit a všechny pohledy se k ní otočily. „Dovolte mi, abych vám představila našeho hosta a nového přítele," řekla a ustoupila ode mě pár kroků. Všichni si mě začali důkladně prohlížet. Nervózně jsem se usmála a nenápadně si poupravila šaty.

,,Člověk?! Co ten tady dělá?" zaslechla jak někdo řekl.

,,Kde je Frisk?!" zeptalo se další monstrum. Kdo je Frisk? Nechápavě jsem zamrkala.

,,Zabiješ taky naší vládkyni?!" křikla na mě jakási žena s dítětem na klíně.

,,Zdravím vás.... j-já jsem Megan, ale můžete mi říkat jenom Meg," představila jsem se trochu nervózně, ale snažila se ignorovat výkřiky některých monster.

,,Nemusíte mít obavy, milá monstra, mé dítě je naším přítelem a je pod mou ochranu," přerušila monstra královna. V místnosti zavládlo ticho a my došli k jídelnímu stolu. Toriel se na mě laskavě usmála a já její úsměv bez váhání opětovala.
,,Hostina může začít!"

---------✧----------

Nikdy jsem nebyla na takovéto oslavy, ale když se začalo tančit, přestala jsem se držet zpátky a s radostí vběhla na plac. Bylo mi jedno, že tančím sama, chtěla jsem jen vnímat rytmus a vyjadřovat ho svými pohyby. Přesně takhle jsem tančila vždy s Rose. Tedy já tančila a on pobrukovala melodii. Při vzpomínce na ni jsem se zarazila. V mysli se mi opět přehrál náš poslední rozhovor. Nechápu, proč mi to udělala, vždyť já... se tak snažila. Vždycky ji odpustila a podpořila ji. A tohle mám za všechno co jsem pro ni udělala?! Po tváři mi začaly stékat slzy. Byla jsem na ni naštvaná? To ano byla, ale stále mi na ní z nějakého důvodu záleželo. Možná proto jsem utekla. Nedokázala jsem se jí podívat do očí.

,,Mé dítě, děje se něco?" až teď jsem si uvědomila že u mě stojí starostlivá Toriel. Utřu si slzy a podívám se jí přímo do očí.
,,Chci jít do svého pokoje!" řekla jsem velmi chabým hlasem. Toriel se na mě nějakou dobu nechápavě dívala a snažila se zhodnotit situaci. ,,Prosím.." podívala jsem se na ni prosebně. Ona si povzdechla a otočila se k hostům.

,,Drazí přátelé, naskytly se menší komplikace a kvůli tomu budu muset bohužel tuhle sešlost předčasně ukončit," pronesla a okamžitě si získala pozornost všech monster. Bylo vidět, že svou královnu opravdu respektují.

,,Ale noták! Zrovna jsem se začal bavit," proneslo jedno monstrum s lehkým náznakem hněvu. Avšak bylo poznat, že se snaží před královnou chovat co nejslušnější.

,,Chápu vaše znepokojení a moc se za to omlouvám, ale jak se říká, koruna nikdy nespí," řekla obratně svému lidu a s úsměvem ukázala na svou korunku na hlavě.

,,Naše královna staví naší bezpečnost před zábavou," oznámilo jedno z monster.

,,Naše královna je tak moudrá a laskavá!" pokřipovalo jiné monstrum.

,,Ať žije naše moudrá a laskavá královna!!!" prohlásilo několik monster najednou. V tu dobu už jsem nebrečela. Fascinovalo mě, jak jsou jí oddaní. Toriel se na mě otočila a podala mi ruku. Vděčně jsem ji přijala a obě jsme se vydali z velkého sálu.

976 slov
♡ Nakashi ♡