Heart of Rose

15. KAPITOLA

POV Papyrus

V naprosté tichosti jsem šel s Undyne k jeskyni, kde Alphys naposledy zahlédla člověka. Ale mé myšlenky se toulaly někde jinde. V hlavě jsem si stále přehrával naše poslední setkání a přemýšlel, jestli jsem neudělal nějakou chybu.

Chtěl jsem jen pomoct, jak jsem přísahal, když jsem se stal členem královské stráže. Myslel jsem, že to musí být pro člověka těžké. Tady v podzemí je to jiné než na povrchu. Máme tu jinou kulturu, zvyklosti a celkově ne každý je připravený se zapojit do našeho světa. Navíc Rose si toho asi hodně prožila. To, jak jsem ji viděl, jak se tu noc při bouřce z ničeho nic začala třást. Já... nevěděl jsem, co dělat. Zpanikařil jsem a hned volal Sanse. Já, člen královské stráže, který by měl být vždy připraven pomoci, jsem selhal.

Byl to Sans, kdo ji nakonec uklidnil. Jenže mi to nedalo spát. Chtěl jsem pomoct. Možná proto jsem bratrovi navrhl, aby ji nechal spát u mě. Protože stejně bych neusnul. Což se o bratrovi říct nedalo. Ten to zalomil sotva ji přinesl zpět. Ale já nejsem jako on.

Celou noc jsem zůstal u ní a kontroloval, jestli se zase nevzbudí a nezačne se znovu třást. Možná bych tentokrát už dokázal něco udělat. Alespoň jsem v to doufal. Ovšem už se nevzbudila. Jen se párkrát v posteli ošila a sem tam něco nesrozumitelně zamumlala.

Když už bylo brzy ráno a bouřka, která se v noci panovala venku, byla pryč, rozhodl jsem se ji nechat dospat a šel jsem dolů si pustit televizi. Nicméně jsem ji moc nevnímal a zamyslel se. Kdybych člověka poznal více, možná bych příště přesně věděl, co mám dělat, když se mu něco bude dít. Věděl bych, proč se mu to děje s větší jistotou než minulou noc. Bylo to štěstí, že se to takto vyřešilo. Mohlo to dopadnout hůř. Příště takové štěstí mít nemusíme. A já, velký Papyrus, jsem se zavázal, že budu pomáhat všem lidem, kteří nás navštíví. Proto jsem si myslel, že když člověka pozvu na rande, lépe se poznáme a já budu v budoucnu vědět, jak jej ochránit.

Ale vypadá to, že jsem tím všechno jen zhoršil. To kvůli mně Rose utekla. Možná jsem byl až moc ochranářský, ale nechtěl jsem ji nechat samotnou, když jsem musel jít za Undyne.

Chtěl jsem jí jen pomoct. Měl jsem co dělat, aby se mi do očí nenahrnuly slzy. Jindy bych to neřešil a svým emocím dal průchod. Ale teď jsem na misi. Společně s velitelkou královské stráže, a proto se musím udržet. Pro svou čest! Ale taky pro Rose. Nemůžu být pořád tak sentimentální. Tím ji teď nepomůžu. Musím se vzchopit a udělat vše pro to, abychom ji našli.

----------✧----------

Undyne, která kráčela vedle mě, náhle zastavila. „Tady," pronesla a ukázala směrem k jeskyni. V jejím oku se odráželo odhodlání. „Tady ji Alphys naposledy zahlédla. Možná tu najdeme nějaké stopy."

Přikývl jsem a následoval ji dovnitř. Jeskyně byla temná a vlhká, zvuky našich kroků se odrážely od stěn. Snažil jsem se soustředit na své úkoly, i když mé myšlenky stále bloudily k Rose.

„Musíme být opatrní," šeptla Undyne. „Můžou tam být nějaké pasti."

Zhluboka jsem se nadechl a přikývl. „ROZUMÍM, VELITELKO." Ale i přes její varování jsem nemohl přestat myslet na Rose. Doufal jsem, že ji najdeme v pořádku. A že mi odpustí, pokud jsem udělal něco špatně.

----------✧----------

Jeskyně se zdála nekonečná, ale nakonec jsme dorazili na místo, o kterém se nám Alphys zmínila. Undyne se sklonila a začala zkoumat zem.

„Tady," ukázala na jemné otisky v prachu. „Musela tudy projít."

Cítil jsem, jak mi srdce poskočilo. „JSI SI JISTÁ?! TAK TO NEMŮŽE BÝT DALEKO," vyskočil jsem a hned sehnul k stopě, kterou Undyne objevila. A začal jsem ji zkoumat.

„Papyrusi, co jsem řekla o opatrnosti? Vím, že chceš toho člověka co nejdříve najít. Já to nemám jinak. Chci se vrátit zpět za Alphys a už neřešit tyto prkotiny. Ale jako členové stráže máme své postupy."

„VŽDYŤ SE JEN DÍVÁM. JE TO URČITĚ STOPA ČLOVĚKA." Aniž bych si to uvědomil, položil jsem na otisk na podlaze svou kostěnou dlaň. Neboj se, Rose. Já, velký Papyrus, tě najdu. A pak už tě nikam nepustím.

„Ach... Papy," zavrtěla hlavou Undyne a dala mi ruku na rameno. „Ty sis toho človíčka nějak oblíbil, ne?" Když jsem se na ni podíval, měla pozvednuté koutky úst. Zvedl jsem se opět na nohy a oklepal prach z kostěných prstů.

„POTÉ, CO JSEM JI VIDĚL, JAK JÍ BYLO ŠPATNĚ, JSEM SI ŘEKL, ŽE JI BUDU CHRÁNIT. JAKO SPRÁVNÝ ČLEN KRÁLOVSKÉ STRÁŽE!" hrdě jsem založil ruce na bok a napřímil hlavu. Stál jsem ve své důstojné póze, jen můj šál vlál v menším větříku, který se do jeskyně dostal z venku. Ale pak jsem se zase uvolnil. Musíme pokračovat v pátrání.

„Tak jo, ty hrdino. Jdeme najít tu tvoji holku. Jakže se jmenuje?" zazubila se, přičemž ukázala své špičaté zuby.

„ROSE. JMENUJE SE ROSE. A NEMYSLÍM SI, ŽE TO MOJE HOL-"

„Ale zlatíčko. Básníš tu o ní už půl hodiny," uchechtla se a já se mírně zastyděl. Ani bych se nedivil, kdyby moje lícní kosti změnily barvu.

„VŽDYŤ JSEM TOHO TOLIK NEŘEKL," bránil jsem se.

„Ale tvé myšlenky jsou hlasitější než kroky nás obou dohromady," dál mě propichovala a neodpustila si ani menší šťouchnutí do mého ramene.

„OD KDY KAPITÁNKA KRÁLOVSKÉ STRÁŽE UMÍ ČÍST MYŠLENKY?" vydechl jsem nakonec a zvedl k ní hlavu, abych se podíval do jejího rybího oka.

„Číst myšlenky nepotřebuji..." uchechtla se. „Dá se v tobě číst jako v otevřené knize, jen se na tebe podívám." To měla pravdu. Na rozdíl od Sanse, u kterého snad nikdo nepoznal, na co myslí.

Nikdy jsem to nepochopil. Jak ta dutá hlava dokáže takhle skrývat své myšlenky? Možná má opravdu dutou hlavu. Ne... za tu dobu, co s ním žiji, moc dobře vím, že můj bratr je chytřejší, než dává najevo. Jenže nikdy nepochopím, proč svou inteligenci takto schovává za vtipy a lenost. Vždyť by toho mohl dokázat mnohem větší kariéry, než jen prodávat občerstvení ve stánku.

Už to fakt nedávám. Nejdřív moje myšlenky spadnou k Rose a teď i k Sansovi. Musím se sebrat. Jsem přece na misi!

Spolu s Undyne jsme se vydali hlouběji do jeskyně, která se mi líbila čím dál méně. Vlhkost a chlad mi pronikaly až do morku kostí. Je pravda, že žiju v Snowdinu, takže jsem na zimu zvyklý, ale tenhle chlad byl nepříjemný a připomínal mi samotnou smrt.

Oklepal jsem se nad tou představou. „Papy," otočil jsem se na Undyne, když mě oslovila. „Asi máme další stopu," ukázala na jeden vystouplý kámen, na kterém se nacházela věc, kterou jsem okamžitě poznal.

ROSINA RŮŽE!

1100 slov
♡ Nakashi ♡