Heart of Rose

3. KAPITOLA

První věc, kterou jsem cítila, když jsem se probudila, byl studený obklad na mém čele. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že leží na posteli v místnosti, která vypadala jako dětský pokoj. Posadila jsem se a všimla si, že je tu ještě jedna postel, v které někdo potichu chrápe. Byl schovaný pod peřinou, což mi znemožňovalo si ho prohlédnout. Rozhodla jsem se přistoupit k té posteli a nakouknout, kdo se pod peřinou ukrývá. To, co jsem zahlédla, mě celkem vyděsilo. Bylo tam stvoření, které na první pohled připomínalo čerta nebo snad démona.

,,Aaaaaaaaa," zapištěla jsem a rozběhla se ke dveřím, avšak bylo zamčeno. Otočila jsem se na stvoření, které jsem svým křikem probudila, a nepolevila v ostražitosti. Ten démon, nebo co je zač, se ospale protáhnul a vyčítavě se na mě podívá. ,,Co máš za problém ženská? Víš vůbec, kolik je? To je otrava. Monstrum někomu pomůže, a pak se nemůže ani v klidu vyspat," promluvil a vstal z postele. ,,Kdo jsi? Proč jsem tu? Jaké monstrum? Ty jsi monstrum? Co po mě chceš?..." zasypala jsem ho svými otázkami, které by určitě pokračovali když mě nepřeruší. ,,Hele ženská zpomal. Svatý Dreemurre, za co mě trestáš?" podíval se do zdi, avšak pak se jeho zrak opět opřel na mě.

,,Jsem Allen. Jsi tu, protože si sem spadla. Konkrétně tady jsi, protože jsem byl tak laskavý a vzal tě do svého současného obydlí. Nehledě na to, že jsi měla horečku a já ti jí musel nějak snížit. Takže alespoň trochu vděčnosti bys mohla projevit. Co se týče toho jestli jsem monstrum, tak ano jsem. A jediné, co po tobě chci, je abys mi projevila trochu vděčnosti a co nejrychleji odtud vypadla." oznámil a přešel k dveřím. Já od nich ustoupila a nechala ho, aby je odemknul. ,,Máš hlad?" zeptal se mě, přičemž se vydal někam chodbou. ,,Ne," řekla jsem mu, i když opak byl pravdou. Avšak nehodlá si od něj nic brát.

Jakmile mi zmizí z dohledu vytáhnu si mobil a vytočím Kristiánovo číslo. Protože neodpovídá, dojde mi, že tady pravděpodobně nebude signál. ,,Přesně proto jsme nechtěla zůstat sama," řekla jsem si pro sebe, rozsvítila lampu a důkladněji si prohlédla místnost. Všimla jsem si, že na stěně visí obrázek květiny, která vypadala podobně jako květiny, do nichž jsem spadla. Poté jsem nevěděla, co dělat, a tak jsem si hrála nějaké hry na mobilu.

,,Hej ženská, žiješ tady?" vešel do místnosti a v ruce držel kousek pizzy. ,,Vím, že jsi říkala, že hlad nemáš, ale tohle je fakt dobrota, o kterou nechceš přijít," zamával mi pizzou před obličejem. Voněla úchvatné a já se bez váhání po ní natáhla a začala ji jíst. Měla jsem opravdu velký hlad. Jakoby jsem snad týden nejedla. ,,Musím říct, lidem fakt nerozumím. Nejdřív řeknou, že něco nepotřebují, a pak proto i někomu urvali ruku," uchechtnul se a nepřestával mě sledovat. ,,Chceš to snad vrátit? Počkej, až půjdu na velkou, pak si to můžeš vzít zpět," rypla jsem si a zasmál se. ,,Jedno se, ale musí nechat, máš moc hezky smích," oznámil něco, co jsem vážně nečekala, a lehce skoro neznatelně jsem se začervenala. ,,Hele víš co? Chtěl jsem ti něco ukázat. Pojď za mnou," řekne a vydá se do chodby a pak vyjde z domu.

Jdu za ním a prohlížím si chodbu ozdobenou zlatými květinami. Vyšla jsem ven a naskytl se mi pohled na uschly tmavý strom, kolem kterého samovolně rostou růže. ,,Pokaždé když sem někdo spadne, sváže se jeho duše s jednou z těchto růží. Nevím, proč se to děje, ale začalo to poté, co jedno dítě odtud odešlo a zanechalo za sebou své nové přátele," řekl vážným tónem, kterým doposud nepromluvil a otočil se k jedné s růží. Nebyla sice nijak odlišná od těch zbylých, ale něco mě k ní přitahovalo. Přistoupila jsem k ní a nedokázala jsem odolat tomu, aby se jí dotkla. Jakmile jsem tak učinila, bylo velmi snadné si ji vzít. Nebyla již připoutána k zemi kořeny. Cítila jsem na zádech Allenův upřený pohled, ale to, co jsem cítila intenzivněji, vycházelo z růže v mých rukách.

,,Tahleta růže nepotřebuje zalévat, je spojená s tebou a tvým duševním stavem. Pokud budeš veselá a laskavá, bude vypadat stále půvabné, ale pokud budeš smutná nebo plná nenávisti, začne usychat a ty s ní," dopověděl a vydal se k domu. ,,Kam jdeš?" zeptala jsem se nechápavě. Otočil se na mě s otráveným výrazem. ,,Já nikde, ale ty bys už měla jít," odpověděl a otevřel dveře. „Kam?" zeptala jsem se na rychlo. ,,Pojď za mnou," řekl a vešel do domu. Sice mě překvapilo, že mě vede zpátky do domu. I přesto ale jsem za ním mlčky šla a přemýšlela nad tím, jak se odtud co nejrychleji dostat.

Šli jsme kamsi podchodech dolů a následně narazili na velké dveře. ,,Tyhle dveře jsou východem z Ruin a vstupem do Snowdinu. Máš před sebou ještě dlouhou cestu, ale díky tomu dítěti, které tu bylo před tebou, by neměly nastat žádné komplikace," oznámil, přičemž se díval na velké fialové dveře. ,,Zase to moc obkecávám. Prostě se měj a já odcházím," oznámil, otočil se na patě a vydal se zpět, odkud jsme přišli. Vypadalo to vtipně, takže jsem se nad tím pousmála a spolu, s mou novou kamarádku kytkou, jsme se vydaly do zasněžené krajiny.

875 slov
♡Nakashi♡