Deník Podivína

5. kapitola

A/N: juhůůů máme pátou!! pěkné počtení.

------------------------------------------------------------------------------------------------

13. únor- středa

Drahý Valentýn už se blíží. A já zase sám. =D Alois určitě dá něco Míle. Ale až po prázdninách, to je jasný. Ona mu dala na vánoce svetr. Holčičí. Se srdíčkama. Vlastně stejnej jako měla ona, jenom ty srdíčka byly bílí. A on si vzal na sebe a celej den ho měl. Je mi z toho smutně.

A valentýn to moc nevylepšuje. Navíc musim dneska na výtvarku. Čechová potřebuje pomoc s instalací nějaký výstavy. Ale moc lidí nesehnala. Takže tam budu já, Ronnie, Láďa, pár lidí, co sotva znám, a samozřejmě Alois. Vlastně už sme tu. Je brzo takže tu chybí ty neznámí lidi. Super… to bude den. Alois kouká do blba a má hudbu v uších. Láďa se snaží číst, co píšu, a Ronnie se směje, protože ví, že píšu deníček. Je mi trapně.

David:

„Přestaň mi koukat přes rameno. To není nic pro tebe.“ Rychle jsem zápisník zavřel a otočil se na Láďu.

„Ale co si píšeš? Sem v tom deníčku taky?“ protočil jsem oči v sloup.

„Ne. Tam si píšu jen důležitý věci.“ Naklonil jsem se k němu a ušklíbl se. On se ke mně taky naklonil. Tváře jsme od sebe měli asi pár centimetrů.

„Tak mi to ukaž. Posoudím sám.“ Šel jsem ještě trochu blíž. Prstem mu přejel po hrudi a snažil se vypadat svůdně. Podle jeho výrazu se to povedlo.

„A nechceš radši vidět něco jinýho?“ flirtovat s ním bylo snadné. I když byl o rok mladší rozhodně na to nevypadal. Snad jako všichni byl i on vyšší než já. Můj styl flirtování k němu tedy seděl. Snažit se vypadat nevině, mile a při tom sladce.

„Co by si mi zrovna ty ukazoval. Já si osobně myslím, že jsem toho vyděl dost.“ Oddálil se ode mě. Přešel taky flirtovací mód. Moc dobře. Takhle je to větší sranda.

„Ty si úchyl, víš to?“ přirazil jsem ho ke zdi a ruce si nechal pod jeho klíčními kostmi. Chytl mě za pas.

„Neříkej, že se ti to nelíbí.“ Hravě se na mě usmál.

„Nechte toho!“ Co? Proč si nás vůbec Alois všímá? Ale nevadí. Chápu, že to pro něj musí být přímo mučení, když u sebe nemá Mílu.

„Tak promiň. Ale neboj. Až tady skončíme, můžeš zase běžet za Mílou a pokračovat v těch svých úchylárnách.“  Vzal jsem si svou tašku přes rameno a prošel kolem něj.

„Já tady nebudu. Zajdu pro Čechovou.“ Odsekl jsem a začal jít ze čtvrtého patra, kde byla výstavka, až dolů do sklepa, kde byla na modelovnách Čechová.

Alois:

Jak sem se na to měl dívat? Líbí se mi a kdybych něco neřekl, určitě by šli na věc. Hnus! Představa Davida s někym, kdo nejsem já, mi hne žlučí. Lezli tu po sobě, jako kdyby spolu chodili. Uniklo mi něco? Snad spolu nic nemaj. Ale když spolu nic nemaj, proč se chovaj jako že jo? Ono je to vlastně jedno. Rozhodně nebudu Davidův první. Nechci bejt zklamanej, ale realitu nezměnim. Vlastně nevadí, že nejsem první. Chci bejt poslední a to až do smrti.

„Jen sem řekl, ať toho necháte. Co se hned tak naštval?“ odpovědi se asi nedočkám. Ani Ronalda ani Láďa mě nemaj rádi a mluvit se mnou těžko budou.

„No řekněme, že je to jen čistě hypoteticky tebou.“ Takže sem naštval i Ronnie? Možná se od ní něco dozvim.

„A co sem udělal ty chytrá?“ nechci se s ní hádat, ale když de o Davida, tak to jinak nejde. I když sem se smířil s tim, že se mi líbí kluk, pořád to nějak nezvládám. De o Davida, sakra!