Deník Podivína

2. kapitola

A/N: tady máte další, lidi =D jo lidi ... na sladkosti teď nemám náladu =D božeeee trapčíííííím... ale rychle začněte číst a nevšímejte si mě =D blááááááázníííííííím (ale stále s dobrou náladou. s tou jde všechno líp) píseň pro vááás po boku

a teď už vážně... pěkné počteníčko lidé míru =D

-------------------------------------------------------------------------

2. únor- sobota

 Takže včera byl nějakej ples maturantů. No prosim na takový akce nejsem, taneční mi vrchovitě stačili. No ale Merril tam byl. =( smutné, že tam šel jen chlastat, zakouřit si a ošahávat Mílu. Je mi z toho zle…

Ale teď z trochu jinýho soudku. Máme tu ve městě asi dva tři kluby… no a „nej“ je prej El Drago (nechápu, co na tom lidi maj) no a po plese se zamíří rovnou tam. Marky a Jířa tam byly takže mi všechno vyprávěly.

Jako vždycky jen vyprávěly! Ne že by mě tam naši nepustili ale co JÁ bych tam dělal no ne?

Prej se tam po sobě s Mílou vkuse vozili. Asi si říkáte, že ho moc řešim. Ale já k tomu důvod mám. Vám to sem napíšu, ale pěkně si to zkrátíme (celý by to zabralo knihovnu)

Takže malej primánek jde poprví do školy. První hodinu se dozvídá, že za třídní mají total hypíka, co všechny miluje. No jo taková ta cáklá učitelka, co všechno řeší stylem; Promluvte si, to se vyřeší. Na houby. No a já sem Aloisovi zrovna do oka nepadl. Důvod je nespíš následovnej; máma mě ráno narvala ještě do takovýho sáčka,co nosí pop stars (v tý době to ale in nebylo, tak to mám za to) další tři roky mě šikanoval, házel po mě různý věci, co měl po ruce a jednou na mě vzal i židli! Židli sakra! Tu bolest si pamatuju ještě teď. No a pak z toho trochu vyrostl. Nemějte milné zdání, bylo to VÁŽNĚ jen trochu. No a teď už mi jen občasně zanadává a nekoukne mi do očí. Doufám, že to je kvůli lítosti. No ale oba chodíme na výtvarku. On chodí ve středu a já v pátek, takže se moc nevídáme. Ale když jednou přišel v pátek, tak se mnou mluvil. Upa v klídku. Jako bych byl Míla to sice nebylo, ale i tak se mnou mluvil. Smál se a tak. krásnější úsměv sem neviděl. Kdyby mě profesorka Čechová nedržela na pozoru, tak byl roztál blahem. =D víte co tim myslím.

No a teď sem si uvědomil, že když se k němu mám dostat blíž a získat si ho, tak musim chodit na výtvarku s nim. Chápete? Aby se mnou mluvil, a abych mu já mohl ukázat, že za to stojim.

NUTNĚ ho musím okouzlit =D jo přesně. Až s nim skončim, bude ze mě hotovej ( v neúchylným smyslu)

Ale zpět na zem a do přítomna. Okouzlit člověka, co je klučičí děvka(sorry za výraz), kouří a pije, to není jen tak.  A ještě když sem přísnej odpůrce alkoholu a jen párkrát sem se s někym líbal. (jo a Al tam patří taky… neptejte se jak =D) a ještě když se marně snaží získat si Mílu.

Sem nahranej. Ale musim jít ven se psem, takže zase budu psát jindy.

Abych nezapomněl, mám fenu. Jmenuje se Bite. To víte, dost kousala jako malá. =D jak originální. Ale teď padám, tak čus.

**

David:

Vstal jsem z postele, deník hodil do starý knihovničky a hnal se dolů pro vodítko.

„Bite! Ke mně!“ zavolal jsem do domu. Přiběhla hned. A za ní se pomalu přibližoval i Flash. Na devítiletýho westíka slyší pořád dobře. Lidi si z něj dělaj srandu, že je hluchej, ale on je jenom ignoruje. Jaký pán takový pes. A Flash je sestry, ta je teď na univerzitě v Brně, takže ho mám na starosti já.