Deník Podivína

10. kapitola

A/N: komentujte, dejte hlas a buďte krásní =) pěkné počtení.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Stáli jsme zřádkovaní dole před chatou. Po zjednodušených instrukcích se všichni snažili dostat do lyží. Skoro všichni jsme měli hotovo a pomalu vyrazili na cestu. Jedou s námi oba instruktoři. Koly bude mít horší skupinu. Tam jsem já, Dita, Mia, Filip a Alois. Prokůpek bude mít tu lepší skupinu, kde je zbytek. Dita na tom stojí poprvé, takže jsem tu jako její podpora. Neříkám, že bych jinak byl v lepším družstvu, to ani ve snu. Já na tom nestál přes pět let a jinak jsem jezdil na snowboardu.

Cesta nebyla dlouhá a na vršku kopce jsme si stoupli zase do řady.

„Takže, sjedeme si jednou společně kopeček a dole dostanete karty na vlek. Pak ve dvojicích vyjedete nahoru. Tady už budeme jezdit podle skupin." Koly podal základní informace a rozjel se dolů. Všichni postupně sjížděli za ním. Já zůstal s Ditou vzadu. Prokůpek jí poradil jak na tom stát, jak plužit, a řekl jí, aby si to pomalinku sjela s ním, že ostatní počkají.

Alois:

V polovině kopce jsme zastavili a čekali, až budeme zas kompletní. Byli jsme tu všichni až na Ditu. Každej věděl, jak se bojí, protože na tom stojí prvně. Verča se na mě pořád mačkala. Ona jediná měla snowboard, protože lyže tak na rychlo nesehnala a doma měli jen tohle. Ze srdce jí přeju, aby si nabila a spadla na tu svojí hloupou ošklivou tvářičku. Stáli jsme v řadě a povídali si. Přes Verču jsem se ohlédnul na ostatní. Ronnie tam stála jen tak. Proč si nepovídá s Davidem? Počkat, kde je David?

„Ronnie, kde je David? Nejel hned za náma?" naklonil jsem se dopředu, abych na ní líp viděl. Ona nahodila takový nepříjemný výraz. To bude zase něco.

„No já ti nevim. Možná je nahoře s Ditou a pomáhá jí, protože na rozdíl od Někoho jemu záleží na přátelství a lásce k druhým." Slovo láska zdůraznila, abych se cítil ještě hůř. Já už chci, aby hory skončili a mohli jsme to zase urovnat.

„Přestaň se do mě navážet, když o tom ani nic nevíš!" slyšel jsem Filipa, jak se za mnou uchechtl. Moc dobře ví, že nemůžu říct nic. Ale toho bastarda jednou dostanu.

„Merrile,já vím, co vědět potřebuju. Takže uznej, že si fakt hajzl a já se do tebe nebudu dál navážet."

„To snad nemyslíš vážně?!" opravdu to řekla? Páni musí bejt fakt naštvaná.

„Tak toho nechte vy dva. Ronnie, tohle není tvoje věc. Je to mezi Aloisem a Davidem. A Merrile, vážně, ty si opravdu hajzl, když si něco takovýho dokázal udělat a navíc prohlašuješ, jak moc si nevinnej." Lýdie naší miny hádku ukončila. Já už nic neřeknu. Ona je největší drbna, přehání a moc ráda si vymýšlí, takže zavřu chlebárnu a už jí na ní otevírat raději nebudu.

Koukl jsem se nahoru do kopce. Byla trochu mlha, ale po chvíli se tam objevila silueta, která jasně křičela; David! A taky ty barvy tomu dost napomohly. Černá bunda s pruhy zelené a fialové, zelené kalhoty a výrazně fialová helma. Tuším, že jsou to jeho oblíbené barvy. Bylo vidět, jak zpomalil a kouknul se nahoru. Asi jestli je Dita OK. Potom se koukl před sebe a jen tak tam stál. Po chvíli sjel zase o kus níž. Opět se zastavil. Rozepnul bundu. Co to dělá? Něco vytáhl z vnitřní kapsy. Kouknul se na to pak k nám dolů. Byl ještě moc daleko na to, abych mu vyděl do tváře. Schoval to a sjel až k nám.

„Ahoj." Přivítal ho Filip. Já se na něj jen nenávistně díval. Něco zkusí a uříznu mu hnáty.

„Ahoj." Řekl David nejistě. Ohlédl se na mě, ale já se nestihl usmát nebo alespoň změnit výraz. Naskočil mu vyděšenej výraz a koukl se raději do země.