A/N: Jásejte se mnou. Dokopala jsem se k počítači, zapřáhla ruce a mozek do práce a tady je výsledek. =) doufám, že se bude líbit.
a jinak Nechte komentíky, jsem za ně ráda.
+ tuhle kapitolu věnuji LillyVanilly za její moc pěkný komentář. =) děkuju mockrát, bylo to zlaté. a teď už pěkné počtení.
----------------------------------------------------------------------------------
David:
„Davide! Vstávej, za chvíli pojedeme.“ Mamka na mě křikla z přízemí. Dneska se jede na hory. Ze školy jedou dvě třídy, my a prváci. Oni jedou na jinou chatu, takže jedou i jiným autobusem. My jsme dost prořídli díky nemocem a podobným věcem, takže nás jede jen sedmnáct a navíc s námi jede nějaká holka jako záskok.
Vstal jsem, oblékl se a šel si do koupelny vyčistit zuby. Cesta bude trvat několik hodin, a jelikož nám čtvrtý do pokoje onemocněl, nějak nás promíchají. Jen se modlím, abych neskončil s Aloisem. Ronnie a Dita jedou taky. Uvidíme, jak to dopadne.
--
Stojíme před školou. Já, Ronnie a Dita si povídáme a pomalu přicházejí další lidé. Rozhlížím se kolem, abych se kouknul kolik lidí ještě chybí. Za autem opodál se objevila blond hříva. Ztuhnul jsem. To snad ne…
„Na co tak koukáš?“ Ronnie se zeptala. Rychle přejela pohledem na dívku, na které byly i mé oči. Vlasy měla přirozeně rozcuchané, na sobě upnuté kalhoty a rozepnutou modrou bundu. Měla na sobě stejnou mikinu, jako ten večer. Hrozná vzpomínka. Hned, jak se rozeběhla Aloisovi do náručí, otočil jsem se zpět. Moc nadšeně z jejího poskakování nevypadal, ale asi to bude tím, že je za deset osm ráno.
„Takže, až přijede auto, ujistěte se, že si do něj dáte věci jenom vy, prváci pojedou jinam a byl by to potom problém.“ Prohlásil náš tělocvikář, profesor Koloušek. Přijelo auto na způsob minibusu a za sebou mělo prostor na lyže a batohy. Hned jak se vše naložilo, začali se kluci hrnout dovnitř. Sedli jsme si dopředu. Já vedle Dity k oknu a Ronnie na druhou stranu. Za nás si naneštěstí sedl Alois s tou holkou. Z toho, co jsem zaslechl, se jmenuje Verča. On si sednul k oknu, hned za mě. Ona ale protestovala, že přeci chce k oknu ona. On jí tam jako správný džentlmen pustil. No to snad ne! Usadil jsem se tak pohodlně, jak to jen v tomhle malém prostoru šlo, dal hudbu do uší a opřel se o okno. Cesta začíná.
--
Zastavili jsme na jedné benzínce, abychom si udělali od jízdy přestávku. Všichni jsme vystoupili. Dohromady nás bylo jenom šestnáct, protože Estera vyzvedneme až někde blíž hor v jednom městečku. Byl totiž na horách s rodiči a vracet se domů a potom jet zase zpět sem by bylo zbytečné. Měl jsem na sobě obyčejné černé kalhoty, AC/DC tričko a přesto šedohnědou košili s vyhrnutými rukávy. Abych podpořil svůj dívčí vzhled, košili jsem si zavázal, abych ji měl jako správná kovbojka.
„Tobě není zima? Cvoku!“ Dita se přede mnou třásla zimou, Ronnie se jen zasmála. Někteří si šli dovnitř koupit něco k snědku a ostatní, převážně kluci, si sedli ven. Měl jsem pocit, že mě někdo doslova probodává pohledem. Zase jsem se obrátil k bohu, ale tentokrát s prosbou, ať jen to není Alois. Rozhlédl jsem se kolem. Od stolu, kde kluci seděli, na mě zíral nějaký kluk. Až příliš povědomí kluk.
„Rone, pojď se se mnou projít za benzínku. Není mi nejlíp.“ Kývla. Poslali jsme Ditu pro nějaké kafe, aby neumrzla. Šli jsme dozadu a já si to hned namířil dál do pole.
ČTEŠ
Deník Podivína
Romansa"Tak teď můj dárek!" Vánoce sou tu a ve škole si dáváme dárky. "Ronnie, neboj se. Ten dárek nemá nožičky a neuteče mi!" zasmál sem se a ona mě praštila do ramene. "Otevři to a nemudruj." vzal sem její dárek a na první pohled bylo jasný, že je to kní...
