Deník Podivína

9. kapitola

A/N: =) takže... komentujte ( jsem za to moc ráda), možná tu utruste i hlas a koukněte na další věci, co jsem napsala =) děkuji =D

Pěkné počtení.

-------------------------------------------------

Alois:

Ležel jsem na svojí posteli a četl si nápisy nade mnou. Běžky dopadli vcelku fajn. Nepokusil jsem se Filipa probodnout hůlkou, dojel jsem zpátky živej, a protože se pak holky musely převlíct, tak se David vrátil sem do pokoje. Podepřel jsem si hlavu a kouknul se na něj. Seděl na stolečku hned vedle okna a občasně se koukal ven. Zamyslel jsem se a vzpomněl si, že Filip se někam vypařil. Zvedl jsem se z postele. Srovnal jsem si triko, před zrcadlem si prohrábl vlasy a šel si sednout vedle něj.

„Něco bys rád?“ řekl mile a usmál se na mě.

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptal jsem se překvapeně. Jeho úsměv mi zatemňuje mysl. Fakt že jo. Ale že by mi to prošlo jen tak? To nechci. Je to jako by mě ani nikdy nemiloval, a proto mu nedělalo problém zapomenout, když se ke mně přimotala Verča. Úsměv mu povadl a koukl se zase z okna.

„Ne, nedokážu se na tebe zlobit. A ještě ke všemu když si musel.“ Řekl ironicky a v jeho hlase byla slyšet čirá bolest. Otočil jsem si ho zase k sobě, vzal ho jemně pod bradou a zvedl mu hlavu na úroveň té mojí. S vytřeštěnýma očima se koukal, jak se naše tváře přibližují. Líp řečeno, jak se k němu já nakláním. Koukal jsem na něj a byl už jen malinký kousek od jeho rtů. Začal jsem zavírat oči a připravoval jsem se na ten nejkrásnější pocit na světě.

„Já sem pořád tady! Tohle fakt nechci vidět!“ Al se ozval ze svého místa.

„Tak vypadni!“ otočil jsem se na něj a štěknul po něm. Dveře se otevřely a v nich byl Filip s Verčou.

„Co tu děláte, lidi? Volal jsem s Markem a po cestě jsem ti vyzvednul holku, Merrile.“ David se zvednul a šel pryč.

„Kam jdeš?“ zastavil ho s milým úsměvem Filip. Ten hnusák určitě něco plánuje. Na něm se to pozná.

„K Ronnie a Ditě. To víš, slíbil jsem jim, že si s nima dneska zahraju Černýho Petra.“ Usmál se a prošel kolem něj ven z pokoje. Je pryč. Moje láska odešla a přišla moje noční můra.

„Ahoj Veru.“ Řekl jsem bez zájmu, když na mě zase skočila.

Dita:

Zírala jsem do mobilu a četla si sms, kterou mi poslaly Jířa s Marky. V tom se přiřítil David. Slzy měl na krajíčku, ale jak ho znám, moc nám toho neřekne. I přes to se zeptám.

„Co se stalo?“ sedl si na postel. Když to moc nešlo, jak je nízká. Zhluboka se nadechl.

„To zase Alois.“

„Co je to tentokrát?“ zeptala se Ronnie.

„Chtěl mě políbit. No a pak přišel Filip s jeho „holkou“. Takže doufám, že neruším. Můžeme si zahrát toho Černýho Petra.“ Souhlasily jsme a Ronnie šla hledat karty. Já se zatím pokusím odvézt Davida od jeho tématu.

„Jířa napsala.“

„A co píše?“ zeptal se. Vzala jsem mobil do ruky a začala číst.

„Ahoj, jak se tam máte? Co Lesní bouda? Líbí se vám tam? Jak jste nakonec na pokojích?“ zvednul se a sednul si nahoru na palandu.

„A co jsi jim odepsala? Že se máme celkem dobře, místnosti jsou tu jako chodby v katakombách a rozdělení nehraje roli, protože stejně budou všichni v jednom pokoji? Pít a bavit se?“