Deník Podivína

13. kapitola

A/N: to byla doba co?? =D ale už se vše chýlí ke konci =D *ďábelský smích* *konec ďábelského smíchu* no jo... to je asi vše =)

Pěkné počtení

David:

Kde to jsem?  Pomalu jsem otevřel oči. Všude temno a byl jsem na nějaké pohovce. Moc pohodlná nebyla, ale lepší než na zemi. Ani jsem se nestihl pořádně rozhlédnout a dveře na boku místnosti se otevřeli, vešel Alois.

„Aloisi!“ zvolal jsem celkem rád, že je to on. Šel rychle ke mně a zvedl mě do náručí. Vylekalo mě to. Byl tak hrubý.

„Aloisi?“ zeptal jsem se nejistě. Nebylo mu vidět do obličeje a ani nic neříkal. Najednou jsem ucítil, jak se mnou do něčeho narazil. Hned na to mě taky upustil. Praštil jsem se do hlavy a cítil, jak mi jí projela bodavá bolest. Pořádně jsem si prohlédl svoje okolí. Celá scenérie i s Aloisem zmizela.

„Blbče!“ řekl rázný hlas. Chtěl jsem se za ním otočit, ale nemohl jsem se pohnout. Otevřít oči jsem sílu měl, ale vůbec jsem nechtěl. Bojím se, co uvidím. Přesto je to lepší než nevědět, co se děje.

Místnost, málo osvícená, uprostřed gauč a po stranách pár dveří, žádná okna. Někdo mě znovu zvednul.

„Vezmu ho tam sám!“ vzal mě do náručí, takže jsem mu viděl přímo do obličeje.
„F-Filipe?“ koukl na mě dolů a usmál se. Svým způsobem. Donesl mě do jiné místnosti a posadil na nějakou postel.
„Překvapení Růženko. Nejsem Filip.“
„Ale…“ s tíhou jsem zvedl ruku a jemně se dotkl jeho tváře.
„Ne, vážně. Jsem Marek, jeho bratr. Teď tu zůstaň a zkus si ještě lehnout, jo?“ zněl mile a dokonce se pořád usmíval. Potom vstal a šel ke dveřím.
„Jste jen banda idiotů?! Copak nedokážete přinést někoho, abych s ním mohl kurva mluvit hned?!“ s tímhle zavřel a zamknul dveře. Zpoza nich byly ještě slyšet tlumené hlasy ale nic konkrétního.

Jsem zmatený. Vážně. Ten Marek vypadá úplně jako Filip. Že by byly dvojčata? Nevím, ale jistě bych je po chvíli rozeznal. Filip je takový občas plachý a tak nějak i milý, ale tenhle. Je drzí a na první pohled sebevědomí. Bojím se, jestli mi něco neudělá.

Ale teď je mou další velkou starostí bolest hlavy. A jelikož tuhle můžu s postelí pode mnou vyřešit, jdu si lehnout.

Alois:

Šel jsem rychlým krokem za Markem. Byl to jen opuštěný dům, takže jsem rychle zaklepal a netrpělivě čekal. Otevřeli mi a já rychle šel najít Marka. Věšel jsem do jeho pokoje a on tam jen klidně stál a koukal z okna. Pomalu se na mě otočil a usmál se.

„Ahoj, jen se posaď.“
„Kdyby ti nepřepínaly osobnosti, tak ti na místě rozbiju držku.“ Oznámil jsem mu a posadil se na křeslo. Vyložil jsem si nohy na stůl a čekal, co udělá.
„Mám ho. Proto si tady. Chceš ho zpátky a chceš odejít.“
„Tvůj návrh?“
„Dám ti ho a ty zůstaneš.“
„Ani náhodou. Další.“ Zasmál se, jako by to očekával.
„Můžeš odejít, ale já si ho nechám.“
„Takhle se nikam nedostaneme.“ Vstal jsem.
„Jak chceš, já mám času dost.“

David:

Vzbudily mě dveře. Všude byla tma a příchozí se nerozhodl rozsvítit. Slyšel jsem jemné kroky k posteli.

„A-Aloisi?“ zeptal jsem se nadějně a přiletěla mi jedna rána. Facka byla na tmu velmi dobře mířená. Ta osoba se otočila a šla rozsvítit. Hned jak se tak stalo, Veronika se objevila. Na tváři měla pobavený až spokojený výraz. Dost jsem se leknul a snažil se od ní zacouvat, co to šlo. Ona se na mě otočila a až teď jsem si všimnul, že má v ruce něco jako pásek. Vytřeštil jsem na ní oči.

„Víš, já bych ti vlastně měla být vděčná, protože teď mám kluka, který o mě vážně stojí. Marek mě miluje a začíná to vypadat opravdu krásně.“ Srdce mi tlouklo jako o závod.
„Ale jednou jsi mě zesměšnil a já ti řekla, že mi za to zaplatíš. Sliby se mají plnit a tohle je něco, co mi ke štěstí postě chybí.“ Šla ke mně a hned mi jednu práskla. Za tím hned druhou a třetí. Snažil jsem se zakrýt si obličej a ona do mě kopla. Ze sedu jsem se sesul do lehu. Následovalo pár dalších ran. Pak nic.
Rychlím krokem odešla a zabouchla za sebou dveře. Zůstal jsem v klubíčku a modlil se, aby se nevrátila. Bohužel se dveře znovu otevřeli. Byli slyšet kroky ke mně a vedle se prohnula postel. Schoulil jsem se ještě víc.
„Davide?“ rychle jsem si sednul a hned jak jsem uviděl vedle sebe Aloise vpadnul jsem nu do náruče.
„Udělala ti Veronika něco? Viděl jsem jí odcházet.“ Odtáhl jsem se.
„No…“
„Proboha! Davide!“ dotkl se mé tváře a jen na mě koukal. Potom se zasmál.
„To bude jen malá modřina.“
„Ale proč? Ty mi to vysvětlíš?“ povzdech si.
„Marka už si asi potkal. No on založil takový gang. Nejdřív to bylo v celku nevinné, ale jak jsme byli starší… prostě se z toho stával opravdový gang. A já… oznámil jsem mu, že ho opouštím, abych byl s tebou a tak. Vypadá to, že mu to vadí.“  Já na něj jen koukal a snažil se to zpravovat.

„No… to se mi ulevilo.“
„Proč? Unesli tě.“ Já se na něj usmál.
„Ale mám tebe.“ Dal jsem mu letmý polibek a on si mě přitáhl pro víc. Do polibku se usmál a hned jak mě chytnul za zadek, věděl jsem proč.
„Hej, můj únosce může každou chvíli přijít.“ Zasmál jsem se.
„Myslím, že když ví, s kým tu jsi, neodvážil by se sem jít.“ Zasmál se zpátky a na chvíli ze mě opadly moje obavy. Vrátili jsme se k líbání a on mi pomalu vytahoval tričko. Jeho studené prsty tančily po mých zádech a já nemohl jinak než zasténat.
„Aloisi…“ převalil nás na posteli a triko mi úplně sundal. Sedl si mezi moje nohy a sundal si svůj vršek. Naklonil se zpátky nade mě a pohladil mě po vlasech.
„Měl by ses zase odbarvit, světlá ti to.“ Usmál se.
„Vážně? Jdeme se spolu vyspat, zatímco mě unesli a ty se staráš o moje vlasy?“ zasmál se a na druhé straně pokoje se otevřely dveře.

„No to potěš! Do prdele. Ale co byl jsem varován.“ Ve dveřích stál Ester. Alois se zvedl, já si sednul a šel si nandat tričko.
„Počkej, počkej. Co to děláš?“ zeptal se mě Alois.
„Oblékám se. Můžeme něco podniknout, až mě odtud dostaneš.“ Otočil se na mě.
„To je vydírání nebo něco?“ zeptal se s jedním zvednutým obočím. Já po něm jsem hodil jeho triko.
„Motivace, méďo, motivace.“ Řekl jsem a opřel se o zeď.
„No, můžeš na slovíčko Merrile?“
„Jasný.“ Šel mě políbit na hlavu a s Nakym odešel. S jeho ochodem přišla znovu nejistota. Snad se rychle vrátí a vezme mě odsud.