Deník Podivína

6. kapitola

A/N: juhuuu další hotovo... ráda přenáším své myšlenky na "papír" no a začala jsem ty datumy podtrhávat, zdá se mi to lepší.

užijte si to =D popřípadě zanechte konentář, nebo řekněte dalším, že to stojí za přečtení. děkuji =)

------------------------------------------------------------------------------------------------

 16. únor- sobota

Narozeniny mám za sebou a sem utahanej. Byl jsem s mamkou a sestrou v Praze. Ale většinu času sem tam trávil s Ivanou (moje kámoška, co se tam odstěhovala a chodí tam na střední) provedla mě tam a byli sme i v kině. Pak sem u ní přespal a další den ( pro vaši informaci pátek) se šlo okouknout obchody. Zase se mi jednou zasmála, jak moc se mi líbí One Direction. Já si nemůžu pomoct, a ani nechci =D ale v jednom levným obchodě sem si našel košili, nějaký sáčko (s největší pravděpodobností bylo holčičí) a taky koženou bundu… ta se dost podobala tý, co má Harry, takže sem jí musel mít. Ona si tam našla asi dva kabáty a další haldy hadrů =D potom se jelo domů.

A sem tu. Na narozky sem konečně taky zapoměl na blbýho valentýna. Jako narozeninouvej dárek mi máma koupila k tomu sáčku kalhoty. Byly černý a všude po sobě měli srdíčka, světle růžový. Nevypadalo to vůbec divně. Ale i když sou ZASE holčičí (jako vlastně zbytek mojí skříně), tak sou stračně rozkošný a sladký. miluju je =) a Míla mi bude závidět, protože byly z limitovaný edice, poslední a na jisto vim, že je nemá… její máma jí odsekla na dva měsíce příjem peněz. =D zrovna když se ty kalhoty prodávali =D joooooo…. Nejlepší dárek na světě! Miluju tě, maminko! =D

A možná vás zajímá, co bylo ve středu; instalace se protáhla na čtyři hodiny! A to místo dvou. Láďa a já sme zase užívali okamžiku. Katara slintala nad Aloisem a jediná Ronnie si dělala svojí práci. =D no učitelka si ale všimla, že si tu svojí práci neděláme a hádejte co. Já sem musel pracovat s Aloisem! A bylo to v pohodě. Opravdu mi pomáhal a povídali sme si… ale furt mi byl nablízku. Divný. Po svačině se mnou ale moc nemluvil, vypadal, jako kdyby na mě promluvil, tak by vybouchl. Vypadalo to tak nadějně a teď… proč ho tolik štvu. Bylo to krásný si s nim normálně povídat. Hodně se usmíval. Asi si pak uvědomil s kym, že to mluvil. Nebo byl jen ze začátku vděčnej, že se zbavil Katary, a pak to přešlo. Já fakt nevim.

A v pondělí zase do školy. O_O já ještě nemám matiku. To se musí zejtra dodělat =D

*Pondělí*

Alois:

Šel sem do třídy. Bylo tam už dost lidí. A tim dost myslim asi 10. Všichni chodí pozdě. Já šel dřív, abych tu byl, až přijde Ester. Nechci mu tak říkat ani ve svojí hlavě, ale štve mě, že se Davidovi líbí. Pořádně sem se rozhlídl a první, co upoutalo mojí pozornost byl zrovna on. Vždycky se mi líbil, ale sváděl sem to na to, že je hodně jako holka. Zase měl úzký kalhoty. Ale tentokrát na nich byli srdíčka. Srdíčka? K tomu pod černým sáčkem s vyhrnutýma rukávama jednoduchý šedý triko. Měl na ruce úzkej stříbrnej náramek a vlasy měl krásně rozcuchaný. Zelená i fialová mu pomalu ale jistě světlali. Nádhera.

„Ahoj Merrile. Co by si rád?“ stál naproti mně a bojácně se na mě usmíval.

„Ahoj. Co chceš ty?“ zvedl obočí.

„Já? Šel si ke mně, zastavil se tu a zíráš na mě. Takže… něco bys potřeboval, nebo co bys rád?“ další úsměv. Rád bych tebe.

„Promiň.“šel sem si urychleně sednout. U mýho místa byl Ester, Al a Míla.