Deník Podivína

14. kapitola- Konec

Alois:

Šel jsem za Nakym za dveře a on na mě hned potom zpustil.

„Teď mi řekni, do jakých sraček si Davida dostal? Co se kurva stalo, že je tady a Marek je připravenej ho odpravit?!“ vyjel na mě a já se na něj jen zamračil.
„Co se tu děje? Kam jsem ho já dostal?! Do prdele tohle na mě netahej. Je tu, protože je Marek jen blbec, kterej se mě nechce vzdát. Ale já s ním končím. Jasný? Končím s ním i s tímhle a proto je David ve sračkách. Protože ho miluju a dělám to pro nás. Takže ať si laskavě Marek políbí prdel a nechá mě na pokoji.“ Řekl jsem mu zpátky. Na tohle opravdu nemám náladu.
„Víš, že se na Marka musí opatrně,“ zakroutil hlavou.
„To vím, děkuju. Ale prostě mám někdy chuť mu zakroutit krkem. Nemoc nebo ne.“
„Fajn, takže si v klidu?“
„Řekl bych že jo… asi,“ řekl jsem mu a koukal do země.
„To je super, protože s tebou chce mluvit.“
„Hned? A nepočká to? Něco tam totiž mám,“ řekl jsem a ukázal za sebe na dveře, které vedly k Davidovi.
„Máš chvíli, znáš Marka,“ na to jsem mu přikývl a rychle zalezl zpátky k Davidovi.
„Ahoj, mám jen chvilku,“řekl jsem rychle a než stihnul odpovědět, už jsem ho zase líbal. Rukama mi projel vlasy a snažil se mě stáhnout k sobě. Já se ale odtáhnul. Raději být na Markově dobré straně.
„Nechoď,“ protestoval, ale já musel.
„Neboj, ještě přijdu, ale musím to s ním nějak rozumně domluvit,“ usmál jsem se na něj a odešel. Venku už čekal Ester. Ani jsem se u něj nezastavoval a prostě šel rovnou k Markovi, ať už to mám za sebou.

Marek:

Nervózně jsem přecházel po místnosti. Co budu dělat? Nechci Aloise ztratit, ale on mě opustí. Nevím, jestli bych zvládl ten pocit. Je to můj kámoš už jakou dobu. Nesnesu ani pomyšlení na to, že odejde. Za všechno může ten kluk. Najednou jsem cítil, jak mi tělem projel proud vzteku.

Ta děvka! Alois mě opustí kvůli tý malý kurvě?! Tak to se nestane. To ne.

Šel jsem ke stolu a ze třetí zásuvky vzal zbraň. Nabil jsem jí a dál přecházel po místnosti, ale v rychlejším tempu a s tou zbraní v ruce. Najednou se dveře otevřely a dovnitř v klidu vešel Alois. Hned jak mě uviděl, vyndal ruce z kapes a o krok ustoupil. Chvíli na mě jen koukal, ale dlouho mu to nedalo.
„Jestli mi teď řekneš, že je ta zbraň na to na co si myslím…“ zamračil se na mě.
„Jistě, že je! Ta hnusná děvka ti za to ani nestojí!“ zařval jsem mu přímo do obličeje. Začal jsem mávat zbraní kolem a mumlat si, takže se rozhodl udělat ke mně pár kroků.
„Klid. Prosím tě posaď se a dýchej zhluboka. Musíš se uklidnit. Nenech se tím ovládnout,“ posadil mě na sedačku a hladil po vlasech. Mě to jen vehnalo slzy do tváře.
„Já tě nechci ztratit,“ brečel jsem, zbraň v klíně.
„Jsi pořád stejnej. Jako dítě,“ řekl s malým úsměvem.
„Já za to nemůžu. To ta porucha. Víš to moc dobře a i tak mě chceš nechat stranou-„
„Tak to ne. Já tě nechci opustit, jen chci opustit gang. Je to rozdíl. Nemůžeš trestat Davida za to, že jsem se nějak rozhodl. Nesmíš nechat svojí zuřivou stránku za tebe rozhodovat. Víš, že to nikdy nedopadá dobře a potom tě musím dostávat z problémů. Jen abys neskončil v nějaké léčebně. Chápeš? Jsi jako můj bratr. A řekněme si upřímně, že je to pravda,“ přerušil mě a já na něj pak jen zíral se zaslzenýma očima. Po malé chvilce ticha jsem mu vpadnul do náruče. Zbraň mi sklouzla z klína na gauč, ale já si jí už vůbec nevšímal.
„Cítím se jak malé dítě,“ prohlásil jsem.
„Ale nemůžeš za to,“ řekl, zatímco mě hladil po zádech a uklidňoval „a teď máš Veroniku. Já jí sice nemusím, ale o tebe se postará. Budeš v klidu a všechno bude v pořádku.“
„Ale ty budeš pryč,“ protestoval jsem.
„Nebudu pryč. V podstatě budu jen na jiném místě. Neumírám, pořád za tebou můžu přijít, víš?“ řekl a já to pomalu a s malými krůčky začal chápat.